Čierny Orfeus

[3,5*]     "Is it a real diamond?" "Practically."     Podmanivé dielo plné životnej energie, veľmi nákazlivé svojou náladou. Atmosféra farbistého Ria de Janeiro je uhrančivá, mesto pulzuje rytmom afro-brazílskej samby, po celý čas sa tancuje a spieva (a to aj vtedy, keď sa práve nekoná slávny karneval). Mytologický príbeh Orfea a Erydiky má síce tragické vyznenie, ale v tejto jeho brazílskej variácii prevládajú skôr optimistické tóny, film sa väčšinu času javí ako komédia (vďaka svojej veselosti a milému humoru). Prejav obsadených nehercov je dosť neohrabaný, ale tu mi to výnimočne vôbec nevadí a dokonca to ich civilné hranie pôsobí veľmi milo. Hereckí predstavitelia sú inak veľmi sympatickí, hlavne tie pôvabné predstaviteľky (krásna čokoládka Eurydika (Marpessa Dawn), latino kráska Mira (Lourdes de Oliveira) a ďalšie). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.     "Where's her costume?" "This is all we have. A body like this doesn't need a costume." (25.05.2022)

Tohle je snad jediný film, kde se všichni pořád potí, a i tak mě baví. Špína chudých příbytků, podmanivá hudba.. a samba, samba, samba. Ač je to vlastně pohádka, působí chvílemi dost opravdově. Mám asi slabost pro výrazné vedlejší postavy a střelená Serafina je určitě jednou z mých nejoblíbenějších. A závěrečná scéna s dětmi? Aaaach.. "You will not find missing people in papers.. on the contrary,that’s where they get lost." (25.09.2011)

Priznám sa, že karneval v Riu nepatrí k udalostiam, na ktorých by som sa chcel dobrovoľne v živote zúčastniť, ale navštíviť Rio by som samozrejme chcel. Len jednoducho v inú ročnú dobu. Filmu samému o sebe nemám príliš čo vyčítať, ide tak skôr o subjektívne hodnotenie človeka, ktorého latinskoamerický folklór príliš neberie a tak som sa viac sústredil na tragický príbeh lásky a krásne exteriéry mesta, tie interiéry až zas tak úchvatné neboli. Pokiaľ patríte k ľuďom veriacim v lásku na prvý pohľad (prečo nie), tak Čierneho Orfea si zamilujete taktiež na prvé pozretie. 70%. (05.09.2019)

Potící se tváře v Mankiewiczově Juliu Caesarovi považoval Roland Barthes za znak urputného vnitřního pnutí, formující se ctnosti, projev námahy, která doprovází myšlení. V Černém Orfeovi se nepotí pouze tváře, ale rovnou celá těla, ba desítky rozpálených těl, která se prolínají, vlní, přelévají a natřásají v barokně přehlcených obrazech karnevalového opojení a pot, jímž se lesknou, který po nich stéká v ohromných kapkách, není vláhou intelektuální činnosti, ale fyzické rozkoše, živočišnosti a smyslnosti. Není studený, nýbrž sálá horkem, je substancí divoké, spalující touhy po lásce a po životě, touhy stejně nesmrtelné jako mytická láska, jež proměnila všednost ve Smysl, když opětovně připoutala připoutané. Krůpěje potu jako by říkaly: Chci žít, i kdyby to měla být ta poslední věc na světě, kterou vykonám! Chci žít pro tuto chvíli, ne včera, ne zítra, ne nikdy, ale tedy a teď, dokud horečka barev trvá, dokud nás unáší ve svém ornamentu, dokud je smrt pomalejší a rytmus srdcí, noci a samby roven extázi! (19.08.2011)

Deset let po geniálním Cocteauově Orfeovi vznikla tato nápaditá "orfická variace" Marcela Camuse, v níž je drama sestupu do podsvětí zasazeno do karnevalového Ria padesátých let. V extatickém mumraji propukajícího karnevalu, oplývajícího kaleidoskopicky se proměňujícími zvuky a obrazy, se jakoby samovolným pohybem, daným snad nějakým pradávným dotekem či pohledem, rezonancí dvou vyřknutých jmen, začne nově rozplétat či poznovu splétat mýtický příběh o Orfeovi a Eurydice. Podmanivost filmu je dána především dokonalým spojením obrazu (zejména tělesného pohybu) a hudby, čili odevzdáním se tanci, poddáním se zvuku a světlu, proměnou v samotný prostor. Mýtická dimenze příběhu také pozoruhodně krystalizuje na pozadí téměř dokumentaristického utváření města. Obě roviny, jak ta spirituální, tak i ta zdánlivě „jen“ zemská, jsou přitom svorně emocionálně bohaté, plné vášně a touhy žít a milovat. Řidič tramvaje Orfeus je básník-pěvec, bytost se silným mytickým vědomím, intenzivně prožívající kontinuitu minulosti a budoucnosti, svářící se s touhou zvrátit veškerou předurčenost. Poezie a imaginace, reprezentovaná jeho zpěvem a hrou na kytaru, jsou nástroji jeho poznání a lépe než kdo jiný právě on ví, že Eurydika je zosobněním jeho tíživé cesty, která je současně zkouškou skutečné vnitřní síly a lásky. Závěrem se musím ještě sklonit před Jobimovou hudbou, především před Orfeovou ústřední písní A Felicidade, kterou jsem znal již dlouho před shlédnutím a která mne v tomto kontextu zasáhla ještě hlouběji než kdykoliv předtím. (19.02.2011)