Pan Smith přichází

Jistě tak trochu naivní film, který ale ve svojí poctivosti funguje. Americký patriotismus nemusí být nutně špatný a tady ve svojí snad nejčistší formě zranitelně vystupuje až na povrch. Bylo by snadné ho odsoudit, ale není to vůbec potřeba. Co nefunguje je naprosto useknutý konec, který nedá myšlenkám doznít. A když platí, že konec je nejdůležitější část filmu, stala se ve střižně velká chyba. (26.10.2010)

Neveril bych, ze neco takoveho napisu chvili po tom, co jsem malem umrel nudou u Lincolna, ale tohle byla naprosto famozni politika! Nikdy nebyl zaznam z US senatu tak strhujici a inspirativni. Mezi Jean Arthur a Jamesem Stewartem to navic krasne jiskri, takze i letma romantika funguje vyborne. Frank Capra byl pro me se svymi nejvetsimi hity doposud silne prehodnocovany, ale tenhle kousek si veskery hype zaslouzi. 9/10 (26.01.2013)

Začátek nic moc. Jestli něco nemám rád, tak to jsou přespříliš uvědomělé děti. A o těch, kteří přesně vědí, koho jmenovat za nového senátora, to platí obzvlášť (i když to je jejich vedoucí). O hlouposti s mincí nemluvě. Pak mě však film konečně začal pořádně bavit a nadšený naiva si mě postupně naprosto získal. A konkrétně jeho zprvu plamenný později už zoufalý projev strhne snad každého a divák mu s jiskřičkami v očích visí na rtech. Ale přestože se mu z mé strany dostávalo bezmezného fandění, neignoroval jsem naivitu, která se do filmu pomalu začala vkrádat (jejím vrcholem je senátorův „vstup“, jenž pochází z žánru sci-fi). Poselství snímku rozhodně důležité je, avšak jak píšu výše, několik "ale" mi brání ten plný počet dát, proto "pouze" silné 4*. (12.08.2013)

Nikdy bych nevěřila, že mně takto provařený příběh o naivním snílkovi, který svým vstupem do politiky přichází o iluze dostane do kolen. Mladý senátor Smith možná svádí donqijotskou bitvu, ale Frank Capra je ke svým hrdinům milosrdný, v jeho filmech ještě vítězí povznášející idealismus a já se jím pro jednou nechala zcela pohltit, odsunula jsem svou cynickou stránku, abych alespoň na chvíli uvěřila, že se spravedlností a čistými úmysly je možno skály lámat. Ale zvláštní je, že pod vší tou naivitou se ukrývá víc společenské kritiky než by se na první pohled zdálo a ačkoliv jsem byla na konci opravdu dojatá i tak ve mně přetrvává jakási pachuť něčeho velmi smutného a reálného. Nesmím ještě zapomenout na poslední půlhodinku a Smithův proslov v kongresu, nejen, že to bylo velmi působivé, ale navíc ještě nesmírně vtipné, já se bavila jako už dlouho ne. A romantická linka s báječnou slečnou Clarissou? Paráda. Nakonec jsem si nechala Jamese Stewarta, tohle je po celkem krátké době čtvrtý film, co jsem s ním viděla a ve všech případech mně nadchnul jak svým nesporným charismatem, tak i skvělým hereckým výkonem, takže to určitě není z mé strany poslední setkání. Stejně tak jako s Caprou. (07.09.2013)

Je fascinující, že zatímco nad výpotky socialistické kultury nebo díly fašistické propagandy se znechuceně zvrací, v případě Pana Smithe, který je ideologicky podobně obtěžkán, se vyzývá k chápavému přivírání očí. Nechápejte mě špatně: Vím, že doba se mění, stejně tak i způsob, jakým se pojmenovávají její ideály. Ale když prosťáček Smith dorazí do Washingtonu a jako naprostý retard nastoupí do autobusu, aby v následné "podkožní" montážní sekvenci nacpal do diváků všechny tvárnice tvořící americký demokratický chrám, zužují se mi možnosti k tomu, abych měl Pana Smithe rád. Samozřejmě že James Stewart nabil i šablonovitou figuru neobyčejnou impulzivností a z Caprovy režie můžete vášňivou víru v látku odečíst už dávno před strhujícím proslovem v Senátu. Nepřijde mi ale košer úplně odhlédnout od toho, co nám pan Smith říká (a jak), a bez rozmyslu převzít americký patník a počůrat jej na stejným místě jako generace tamějších diváků. (21.05.2007)