Caligula

Tinto Brasse považuji za neškodného chlípníka, který si místo točení kvalitních filmů spíše zkouší najít hranici mezi erotikou, pornem a nudnou slátaninou. Caligula je něčím ojedinělý. Je to spojení historického dramatu s poměrně tvrdou erotikou, která má blízko k pornu. Otevřené scény může někoho znechutit a někoho naopak ještě více přesvědčit, že se jedná spíše o snahu rekonstruovat (a domýšlet) než se věnovat obvyklému způsobu točení cokoliv spojeného s historií. Malcolm McDowell nechává vzpomenout na svůj grandiózní výkon v Mechanickém pomeranči a navazuje dalším bláznem, kterým je sám velký Caligula. Vedle něj nezáří žádná velká hvězda neboť Peter O´Toole jako jeho filmový otec, musí být zbaven svého postu, aby na něj mohl nastoupit právě Caligula. Historicky je film věrný polyhistorika Suetoniuse, ale historici dnešní doby nad několika věcmi nevěřícně kroutí hlavou, ale pravdou se nikdy nedozvíme. Pokud divák dokáže překousnout a akceptovat erotický nádech filmu, který se vůbec nevyhýbá jakémukoliv pohledu na pohlavní orgán ženy či muže, ani nemá nic proti dvěma děvčatům nebo náznakům homosexuality, bude se pravděpodobně bavit nad očekávání. Film je chvílemi dost podobný Felliniho Satyriconu, když používá skoro divadelní záběry na obrovské pódium s místem pro děj. Některé tyto záběry jsou opravdu obrovské a film působí chvílemi až velkolepě a co teprve obrovská "plující" loď s mnoha muži a ženami ze všech vrstev užívající si a oddávající se milostným praktikám všeho druhu? (28.02.2007)

Videl som 103 minútovú verziu, možno tá dlhšia je úplne iná a preto to tu má 61%, to je vlastne pre mňa jediné pochopiteľné vysvetlenie. Pretože podľa mňa to bolo ako keby si dal Tinto Brass minimálne lysohlávky a následne zažil vlhký sen z prostredia blázinca, ktorého pacienti si myslia, že sú v Rímskej ríši. (27.12.2011)

Výtvarná stránka není špatná, ale film se snaží provokovat až moc. Malcolm McDowell se na Caligulu perfektně hodí. Explicitní vyobrazování sexu a násilí mi nějak zvlášť nevadí, dokonce si myslím, že do filmu o Caligulovi určitě patří, nicméně film o jedné z největších zrůd v historii lidstva by měl být mnohem lepší. (15.11.2004)

Viděl jsem verzi, která čítá 103 minut. Když to vezmu tak či tak, "Caligulu" bych erotickým filmem nenazýval. Objevuje se zde sice hodně nahých a erotická atmosféra je chvílemi dosti patrná, jedná se všehovšudy o historický film. Tinto Brass se od původního - 156 minutového snímku distancoval, protože bez jeho zásahů a vědomí do filmu pustili spoustu pornoscén, které měly s dějem pramálo společného. Ta 103 minutová verze je zřejmě ta podle režisérových představ. Snad jediný film s vyšší ambicí od tohoto tvůrce neškodných eroťáků a prasečinek. Skvělý Malcolm McDowell - myslím si, že si režisér nemohl vybrat do hlavní role nikoho lepšího. "Caligula" je prostě historický film, který se s ničím netají. Takže pokud vám nevadí pár obnažených pohlavních orgánů, grupnsex a k tomu pár useknutých hlav, máte šanci, že se vám bude film líbit. Ale prostě žádný kentus nečekejte, není to odvážnější než seriál "Řím". 80%. (21.06.2008)

Prostopášně zvrhlé a operně opulentní dílo nejen ve smyslu, co se finálně otisklo na plátno, ale také z hlediska produkčního pojetí a kolize několika umanutých vizí nabubřelých egomaniaků, kteří se na tomto projektu sešli. "Caligula" pověstně existuje v mnoha verzích přičemž osobně se domnívám, že k docenění všech aspektů tohoto počinu je třeba absolvovat nejdelší dostupnou, 156 minut trvající verzi. Jistě, že je zparchantělá a vulgární a nerespektuje domnělý tvůrčí záměr Tinta Brasse ve prospěch zhůvěřilé nesoudnosti produkujícího zakladatele Penthouse Boba Guccioneho. Ale přesně tím právě že "Caligula" má být. Představuje okázalou velikášskou vizi okázalého velikášství, koroze soudnosti v pozici absolutní moci a nezpochybňované autority. Stejně tak lze žasnout nad blouznivým míšením estetiky moderní opery s brassovským obšournictvím a penthousovou budoárovou pseudo-erotikou. Ve výpravě se snoubí laciná spektakularita s designovou nezřízeností, přičemž součástí dekorací se stávají také živé sochy penetračních performerů, kolem nichž pompézně deklamují herečtí velikáni. "Caligula" prostě zosobňuje nehoráznost ambicí Guccioneho natočit velkofilm pro dospělé, k čemuž si příznačně vybral stejně nabubřelé hovada Vidala a Brasse. Navzdory nafrněným prohlášením oněch dvou pánů ale film zůstává Guccioneho projektem a díky němu také působí tak unikátně nesoudně. ___ Je roztomilé, že se Thomas Negovan coby umanutý fanoušek, příznačně přesvědčený o správnosti svého pohledu, pustil do počinu "Caligula – The Ultimate Cut" (dříve též "Caligula: Orgy of Power"). Zaštítěn představou, že vysmívané a haněné dílo pozdvihne, se jal pomocí počítačových triků vylepšovat výpravu, vyházel explicitní záběry a z dříve nepoužitého materiálu vybral jetí s méně absurdně vyznívajícími výkony. Při tom se dušoval tím, že jeho verze bude oním brassovským režisérským sestřihem podle poslední verze scénáře. Na to mu ale Brass nakašlal a celý projekt zažaloval. Nejedná se tedy o příspěvek adorované kategorii režisérských verzí, ale pohybujeme se v hájemství modování či fan editů, kde jen umanutí fandové odmítají přijmout dílo takové, jaké je jim předkládané. Jinými slovy fajn kuriozita, ale "Caligula" zůstává navždy jen jeden - zparchantělý, fantasmagorický, nesoudný, ale díky tomu také fascinující. (16.07.2023)