Votrelec: Romulus

Po povedených trailerech nebylo těžké začít se na Vetřelec: Romulus těšit, ovšem pořád mi v hlavě svítila malá červená kontrolka. Ta mi nenápadně připomínala, že za kamerou je Fede Alvarez, člověk, který určitě má talentu dost, ale ne na hororový žánr. Jeho Evil Dead jsem protrpěl, jeho Smrt ve tmě byla přinejlepším fajn. A bohužel jsem tu kontrolku měl poslouchat, protože ačkoliv má Romulus své kvality, zklamává v tom nejpodstatnějším – nefunguje jako žánrovka.   Vetřelec: Romulus skvěle vypadá a všechny ty analogové počítače, šedivé kovy, industriální atmosféru plnou syčících trubek jsem si užíval. Stejně tak i nečekaně dobré herce a zajímavé postavy, které se chovaly překvapivě inteligentně. Ale co na tom, když Alvarez neumí budovat děsivou atmosféru a jeho lekačky jsou unylé a nezajímavé. Potíž je i ve faktu, že se tu víc hraje na odkazování a citování starých filmů a nezbývá moc prostoru pro ten nový. Ve výsledku jde o pěkný fanservice od někoho, kdo ví, jak by to celé mělo vypadat, znít a fungovat. Jen to neumí moc poskládat do funkčního hororového celku. Alvarez je možná dobrý producent se zajímavou vizí, dobrý režisér a realizátor však bohužel ne. (14.08.2024)

Tak bohužiaľ to dopadlo úplne presne tak, ako som čakal. Cailee super (hodí sa tam, sluší jej to; či už kričiaca alebo pri bojových scénach, zakaždým presne zapadá). Kulisy srdcové a vizuál Scottových filmov Alien ságy je napodobňovaný presne. Ale rovnako ako pri remaku Evil Dead (a vlastne aj sequele The Girl with the Dragon Tattoo), Alvarez nedokáže vytvoriť potrebnú atmosféru. Tu je to jasné zhruba od príletu na Romulus; všetko to tam je, ale to hlavné tak nejak chýba. Nebál som sa, nechytali ma vesmírne fóbie, nevyvolalo to vo mne  žiadne pocity. Finále fajn, príšera tiež, nápad s gravitáciou dokonca hodne fajn. Ale vždy je to vzápätí zabité nevhodnými cgi, alebo hláškou. Letná oddychovka. (18.08.2024)

Výlet do známých vod, na který jsem se vydat moc nechtěl. Nevěřil jsem Fedemu Alvarezovi, že si poradí s legendou těchto rozměrů, nevěřil jsem žánrovému zasazení do ohlašovaného čistokrevného krváku, ale když se Scottově nepochopenému Covenantu před lety vysmáli kritici, diváci i tržby, asi nebylo jiné cesty. Jenže ono to funguje a kombinace moderního střihu se špinavou a olejem nemálo umaštěnou technikou je od první minuty dravá a na pohled krásná. Agresívnímu tvorovi se dává dostatečný prostor, lidská posádka dělá chyby jen pochopitelné a v klíčových okamžicích se umí rozhodnout nápaditě i logicky. Pomrkávání do minulosti je tolik, až jsem si lebedil při vědomí, že s trochou nadsázky sleduji Vetřelce 1.5. Nehledě na to, že se konečně, po letech čekání, kombinují linky těžící z klasické kvadrilogie i z mytologie Promethea, což je dárek, který jsem nečekal, že ještě někdy mohu dostat. Díky tomuhle obohacení tak Romulus opravdu není jen zábavný děs, není to vedlejší kapitola, bez které by se série obešla. Je to odměna těm, co to s Vetřelcem nikdy tak úplně nevzdali (a kteří dokážou vidět i dál, než za první zatáčku a nevadí jim, že si s nimi scénář pomocí ikonických hlášek trochu podvratně hraje). Hádky nad polarizující poslední kapitolou chápu, bez ní bych byl spokojenější, než jsem teď s ní. Na druhou stranu musím zatleskat odvaze, kterou o téměř třicet let dříve nemělo ani odvážné a žánrově i vizuálně rozkročené Vzkříšení. To, že výsledek takového experimentu nesplnil moje očekávání, už je můj boj. Všichni, kteří vnímají ságu jako celek a ne jen jako prostor pro věčnou (a dnes už opravdu nekonečně únavnou) hádku o to, který z prvních dvou dílů je lepší, by si takový boj měli zkusit taky. (16.08.2024)

Taxe nám agresivní xenomorf vetřel do dalšího kosmického vraku a tentokrát to odsral loupeživý gang mladých dospělých socek z řad hornických potratů těžební kolonie ČSM, t.č. v majetku ultrazmrdské otrocké kokotporace Bachelo & Littlecake. A já měl docela dilema, jestli radši tu stopadesáti korunu demonstrativně spálit, nebo jí investovat v jednom z mála pohodlných nežidáckých kinematografů s obřím plátnem v našich lůzrech a hnojích, zápase s vědomím, jak Franta Alvaréz dokurvil, pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „devalvoval“, Lesního ducha a jak otravnou pseudofilosofickou žvanivkou byl poslední Rydlyho Pakt. Inu, koleno už mám provrtané a posledně mi z toho pálení málem blafnul kuchyňský stůl, tudíž jsem se rozhodl tu naši kryplměnu vybártrovat za audiovizuální riziko. Na tomto místě musím s potěšením konstatovat, že investice rozhodně nebyla marná! Fede sice nepokrytě lízal Rydlymu prdel, ovšem Rydlymu v nejlepší formě, a tak je z toho nevinně potěšující, nápaditá, velmi záživná a výborně udělaná pocta jedničce (včetně vkusné digitální exhumace Honzy Ostrůvka), jakož i čtyřce (mezidruhové prcání s vetřelci a následné trampoty s alienoidními chimérami), narvaná třemi prdelemi inventivních vyfikundací (např. beztížná krev), a dokonce mentorující mistra v tom, že ti hnusáci s lučavkou v žilách jsou vlastně v pohodě schopní proleptat se až k vakuu. Pocta, osazená veskrze kulantními a sympatickými herci, mezi nimiž musím s klouboukem mimo hlavu vyzdvihnout zejména Davida Honzáka, jenž tu novou progresivní výrobní řadu negroidů vystřihl vskutku naprosto famózně a jednoznačně strčil do kapsy jak Eše, tak Bišopa. Po nepřekonatelné Kameroniádě asi druhý nejlepší Vetřelec. Soryjako, Rydly. (18.08.2024)

pravda, Romulus je frankensteinovo mostrum sešité z pečlivě zvolených tělesných kusů dodnes čerstvých filmových mrtvol, zejména Scottova prvního a Cameronova druhého příspěvku, se zjevnými souvislostmi k Prometheovi/Covenantu a zdaleka nejsilněji a narovinu přiznaně se tu odráží fantastické Isolation. které, jak hráči upozorňovali už od vydání, díky své vynikající atmosféře, věrnosti a úctě k originálu představovalo nejlepší příspěvek vetřelčímu univerzu za desítky uplynulých let, s čímž z vlastní hráčské zkušenosti plně souhlasím. oproti poslednímu filmovému Vetřelci u Romula skoro až zaráží nulová snaha o přesah, kterou nahrazuje přísné soustředění na žánrové náležitosti, tedy řečeno jinak snaha natočit co nejlepší akci / survival / horor (vč. oblíbených tropů jako "poslední dívka") coby pastiš Isolation s četnými a relativně zjevnými parafrázemi řady dalších významných pramenů, a tak je třeba to brát a nic "víc" nežádat, protože vetřelčí film jako čistokrevná žánrovka vyjadřující fanboyovskou poctu originálu je úplně legitimní a dostačující koncept a jedině logický, vzhledem k nemálu reakcím na obě Scottovy poslední snahy "dorovnat" legendární status svého původního Vetřelce náležitě hlubokomyslnými prequely. nope. frankensteinovo monstrum k radosti stačí. kor když si Alvarez opravdu dobře vybral zdrojové mršiny, což krom již zmíněných jasně zahrnuje i přinejmenším dvě z nejlepších románových příspěvků do fikčního světa vetřelců, tj. Probuzení (Out of Shadows) a Chladnou výheň (Cold Forge), čili vycházel z nejlepšího a sešil to dohromady prvotřídně. krom radosti sledovat linie na mapě odkazů byla radost sledovat i řemeslo samotné. co záběr, to nadšené chvění, co scéna, to nápad, a nejen nějaký, ale vizuálně a kineticky vzato zajímavý. a nad to vše je cítit poctivá snaha si všechny ty dějové zvraty a všechna ta fatální rozhodnutí postav (které si žádá ať už žánr, nebo z druhé strany nutnost napodobit vzorec odkazovaného pramene) odůvodnit tak, aby byly, i přes jistou absurditu, paradoxně, z hlediska psychologického realismu věrohodné. méně abstraktně řečeno, postavy jsou stejní tupci jako v jakémkoliv typickém slasheru, ale nemáte jim to tu za zlé. a to se počítá. a tak vlastně ironicky, i když si předem snadno spočítáte jejich přesnou životnost, na zážitku to neubírá. /// ano, pravda, viděli jsme to už mnohokrát předtím. a hráli. a četli a nevímco. a klidně si to zopakujme zas a znovu, protože se to povedlo. (16.08.2024)