Karaoke Blues

(5,5/10). Karaoke Blues vkládám do šuplíčku s nápisem - "festivalovky, které nejsou pro mě". Finský film je ryze autorským filmem, který vzdává hold filmům a dává to najevo nepřeberným množstvím pomrknutí. Režisér Aki Kaurismäki byl pro mě naprostou neznámou a do této chvíle jsem neviděl ani jeden z jeho filmů. Po zhlédnutí jeho posledního počinu Karaoke Blues se obávám, že to byl první a zároveň poslední film, který jsem od tohoto svojského režiséra viděl. Ten suchý finský humor pro mě nebyl úplně ideálním šálkem kávy. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já jsem ve výsledku opravdu rád, že jsem měl možnost tento snímek vidět. Ukázalo mi to, že někdy vám styly režisérů nemusí sednout a to je vlastně na filmovém průmyslu to nejkrásnější. Máme tady filmy, které se líbí většině diváckého publika - "mainstream filmy". Potom jsou tady však filmy pro náročnější diváky, u kterých jdete do značnějšího rizika. Buď si tento film zamilujete díky jeho unikátnímu stylu a odlišnosti, nebo se po skončení filmu budete cítit jako zpráskaný pes. V mém případě bylo Karaoke Blues ten druhý případ, ale to vůbec nevadí. Film si i beze mě najde diváky, které osloví a oni ocení jeho kvality, které jsou nezpochybnitelné. Je to melancholické svědectví o tom, že člověk může najít lásku i v pokročilém věku. Nikdy to však nepůjde bez obětí na jedné, nebo druhé straně. Bez toho by láska neměla žádnou váhu a lidé by si jí poté tolik nepovažovali. Nezbývá nic jiného, než si vážit lidí, kteří nám do života vlévají tuto aktivní sílu člověka, bez které bychom tu vlastně ani nebyli. "My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won’t take a drunk. - And I don’t take orders." (29.03.2024)

Svěže komický pohled z Finska, od klasika, který pořád neztratil ani zlomek vypravěčského šmrncu. Doba feminismu mu naopak přihrála na další trefný příběh o finských “drsňácích”. Absurdní dialogy s bohatou kadencí suchých vtipů, tradiční retro stylizace (interiéry, kostýmy) lemovaná rozhlasovými zprávami ze současné války v Ukrajině. A filmovými plakáty, protože Aki filmy miluje. Kino-pozdrav filmovému bratříčkovi Jarmuschovi báječný. Krátká stopáž je mezi současnými filmy zjevením a potvrzuje, jak svůj Kaurismäki zůstává. [Karlovy Vary IFF] (07.07.2023)

Pro mě takové „neurazí, nenadchne“, ačkoliv k nadšení to zpočátku mělo u mě silný potenciál. Dění kolem dvou dělníků ze začátku nabízelo spoustu absurdního vtipu v dialozích a situacích zejména po práci a na karaoke zábavě. Zato dění kolem Ansy s převažně jedním ledovým výrazem ve tváři plyne v tak kontrastně uspávajícím tichém, polodramatickém módu (ačkoliv nudná místa s pocitově dlouhými záběry téměř o ničem jsen vnímal i kolem pijanského Holappa a naopak u Ansy později začíná svítit hezké světýlko díky pejskovi :)), že jsem si na Kaurismäkiho svérázný styl, střídající tentokrát dvě odlišné polohy ve dvou paralelních liniích, opět nezvykl. Ba dokonce jsem z jeho nejnovějšího filmu měl pocit té nejtypičtější současné „artové komedie“, která je skvělou komedií mnohokrát jen v první třetině a postupně přechází na málo výrazné drama tak, že v celku si pořádně (opět až na pár vybraných momentů) neužiji ani jednu z těchto dvou protichodných tváří snímku. Kromě již obsáhlých pozitiv mě zaujala výzorová podobnost Jussiho Vatanena se švédským komikem Göstou Ekmanem. A taky se mi hodně líbil „lelouchovský“ závěr – kdo zná jmenovaného režiséra, možná i tuší, jaký Lelouchův film mám přesně na mysli. Také z něj ve finále vzejde romance dvou různých lidí, jejichž paralelní a jen občas lehce protnuté osudy sledujeme po celou dobu a teprve až v poslední scéně v něm dojde na první opravdu velké setkání těch dvou. Pan Kaurismäki si svůj film naplnil odkazy na své oblíbené režiséry a filmy, tož jsem si také ve svém komentáři dopřál alespoň jeden. :-) [65%] (21.11.2023)

Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* (21.11.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)