Na ceste s mamou

Neodmyslitelná krajina Íslandu mě hned na začátku přiměla dýchat zase znovu její vzduch a říct si, nejedenkrát, jestli se tam nemám vrátit a zemřít... poslední íslandský film tenhle aspekt dost postrádal (SPOILERs ALERT+). Těžko zařadit 'Á Ferð með Mömmu' do kolonky jako komedii, snad jako jen velmi černou, existenciální, ale to je něco, co k téhle zemi patří. Jon žije sám s matkou a pletou svetry, aby si vydělali na nejnutnější věci, přítelkyně od něj dávno utekla, otec po smrti. Pes Brežněv (lol na jméno, ale toho psa jsem si zamiloval už během chvíle, když trucoval, že nepojede). A tak když se jednoho dne zamlklý Jon střetává s faktem, mrtvou matkou, která ještě před smrtí jasně dala najevo, kde chce být pohřbena, náš hrdina se vydává na klasický road movie, aby ji tam dopravil a pohřbil... střetává se s lidmi, kterým na rovinu vždy řekne, že matka v jeho autě je mrtvá a každý nad tím jen pobaveně mávne rukou, nicméně Jon s ni vede dialogy celý film a chvílemi je těžké říct, co je realita a co část jeho imaginace (celý segment okolo mimů/klaunů/performerů, kteří ale jsou na fotce, přesto si jednu z performerek zaměňuje za svojí přítelkyní). Asi nejpoutavější je scéna opravování auta s nevyléčitelně nemocným Francouzem kde každý muž vede svůj vlastní monolog ve vlastním jazyku, ale i přesto dojdou jakéhosi spojení, ke konci, v tom, že opraví auto (připomnělo mi to Carverovu Katedrálu). Francouz se toulá krajinou stejně jako Jon a není to poprvé, co na sebe narazili. Jon se přibližuje k cíli ve starém křápu-autě, pes Brežněv je ponechán u staršího páru, pak se ale později ve filmu vrací, hned dvakrát... stejně jako se zjevují vidiny jeho zmizelé přítelkyně... když ji pak chce vyhledat v Selfossu (což je btw jedno z největších měst jižního Íslandu, kde jsem si párkrát byl nakoupit, ale z filmu ho tam člověk nevidí), narazí na její dceru a dozví se, že její matka žije v Austrálii a následně pak zjistí, že žena, která mu otevřela je jeho dcera. Což je něco, co před Jonem jeho matka zamlčovala (dopis). Během celé cesty Jon fotografuje. Je to spíše těžké, ale ne až stylem Bély Tarra, jako spíše stylem existenciální černé komedie. Když Jon dojede do cíle, zapálí auto i s matkou, přičemž je pak obviněn z její vraždy, protože nikdo neví, že nebyla naživu. Jon se neodvolá a nastoupí výkon trestu, nakonec učí vězně, jak plést svetry (ten s tím prostředníkem byl stylovej). Jon dostane od správy věznice nabídku, že by si ho tam rádi nechali, že by se mu vedlo dobře, díky jeho vlivu na ostatní vězně. A tak má Jon zřízenou laboratoř na vyvolávání fotek a končí film s tím, že dává sbohem přes plot i svému věrnému Brežněvovi, kterého adoptovala skupina dětí. Meditativní film, se spoustou skvělých momentů, ale taky trošku delší stopáží, ačkoliv nemůžu říct, že stylem, kde bych si řekl, že by se měl snímek zkrátit. O Hilmaru Oddssonovi slyším poprvé, pro něj je tohle teprve čtvrtý celovečerní snímek za bezmála půl století... je to filmař, který asi opravdu natočí, jen když se dopracuje k něčemu zajímavému, co by chtěl říct. (02.06.2024) (menej) (viac)