La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody." Martin Jiroušek (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (111)
Rozhodovat se mezi žabožroutskou civilizací a alespoň nějakou prosperitou a hřejivou, středověkou náručí militantního Islámu je vskutku dilema, které může "správně" rozlousknout snad jen banda Alláhem posedlých a dokonale vypláchnutých cigošů. Nu což, dobře jim tak! Stádo ovcí smutně bečící pětkrát denně k východu si asi nic než bitch, tu a tam nějaký ten hladomor a tolik demokratickou Šariu nezaslouží! A navíc mají tenoristé kde kontraalt složit a spoustu hezky vybavených, tréningových hřišťátek, v nichž mohou nerušeně cvičit mačkání rozbušek u těch jejich bombovních vestiček. Rozhodně se ale nenechte odradit sem tam nějakými těmi pogromky na bělochy, pořád je to krásné místo, kde lze strávit príma adrenalinovou dovolenou v prostředí kulturních, tolerantních a nábožensky vzdělaných lidí. Každopádně film je to strhující, sugestivní, realisticky působící a překvapivě ukazuje bez nějakých příkras obě půlky prdele. ()
Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala. ()
Takřka reportážním způsobem natočené dokumentární drama, mapující krvavé události spojené se vznikem samostatného státu Alžír. Italský film, sic natočený za finanční podpory alžírské vlády, zůstává ve svém vyznění velmi objektivní k oběma zúčastněným stranám, jak k revolučnímu hnutí, tak francouzské kolonialistické vládě. I tak bylo tohle dílko ve Francii po mnoho let zakázáno. Snímek v celku důsledně upozaďuje politickou rovinu problému a staví do popředí utrpení a strádání civilního obyvatelstva uprostřed anarchií zmítaného města. Nejde jen o sledování detailního postupu teroristických útoků a následných brutálních represí, ale i o myšlení a psychické tlaky, kterým je civilní obyvatelstvo ve vypjaté atmosféře vystaveno. Rodina, přátelství, víra, svoboda a sebeobětování, se stávají synonymem motoru života každého člověka. Významný je blízký pohled do života některých důležitých postav, aniž by některá strhávala přehnanou pozornost (Ve filmu hrají většinou neherci.). V hlavní roli tak zůstává po celou dobu válka se všemi svými důsledky. Dramatický ráz jednotlivým scénám přidává originální hudba, na které se krom známého komponisty Morriconeho podílel i sám režisér Pontecorvo. Významný film, který připomíná, že historie se stále opakuje. ()
Zřejmě to bylo zajímavé v době vzniku, kdy alžírská válka byla aktuální, ale dnes je to (alespoň pro mne) film vesrkrze nezajímavý. Boj proti kolonialismu je vyčpělá záležitost a osobní osudy hrdinů z obou stran konfliktu jsou zde podávány tak chladně a suše, že to navozuje atmosféru spíše dokumentu, což je dnes, vzhledem k tomu, co jsem jsem už zmínil, rovněž téměř nuda. ()
Povšechnému hodnocení a popisu se vyhnu. Mám jen dva "dotazy", na které si nedovedu odpovědět. Skutečně to byli Francouzi, kdo vymysleli odpalování náloží na veřejných místech a Arabové se to u nich naučili tak, že to dodnes patří k jejich oblíbených činnostem? Proč se používá tolik druhů mučení, na každého platí neco jiného nebo jde o plezír mučitelů? Pozn.: Ze slolupráce Pontecorva a Morriconeho se traduje několik perliček, nicméně v této době Morricone ještě nepodlehl mozartovskému pokušení. ()
Reklama