Zásah šťastím

Krásné zakončení kariéry, po kterém si může Allen užívat zaslouženého důchodu. Hodně mě překvapilo, že je to natočené ve francouzštině, to bych nečekal, a zajímalo by mě, co k tomu Allena vedlo a jak to fungovalo na place, protože Allen podle mě francouzsky neumí (nebo o tom aspoň nevím). Z herců mi tam moc nesedl Niels Schneider, přišel mi pro tu roli příliš starý (ačkoli ve skutečnosti ho od Lou de Laâge - která mi btw. strašně připomínala Emmu Smetanu - dělí jen 2 roky, jak jsem teď zjistil), naopak filmoví manželé Lou de Laâge & Melvil Poupaud mi to bohatě vynahradili a koukalo se na ně skvěle, a zbytek castu je tam prakticky jen do počtu. Ještě bych dodal, že k tomu hraje fajn soundtrack, a celou dobu jsem se nemohl ubránit dojmu, že sleduji film Clauda Chabrola, byť samozřejmě podobnost s Allenovými staršími filmy a opakování jeho oblíbených motivů jsou zde nepřehlédnutelné - na rozdíl od některých jeho filmů z posledních let to zde ale nepůsobí dojmem vyčpělosti a vykrádání sebe samého, ale jako příjemná a důstojná tečka, které člověk leccos odpustí, protože je trochu naměkko z toho, že se uzavřela jedna éra. Mistře, klaním se a budete mi chybět - díky za všechny ty skvělé filmy. (05.05.2024)

Je to skvělé, když dva veteráni (Allen a Storaro) natočí film, který sice motivicky vychází ze starších mistrových děl (Zločiny a poklesky, Tajemná vražda na Manhattanu, Match Point- Hra osudu), ale zase v něm zkoušejí formálně experimentovat (pohyblivá kamera, dlouhé záběry). Užil jsem si to báječně a znovu musím zopakovat: na co budu chodit do kina, až to tihle moji oblíbení tvůrci 80+ zabalí? Na Nolana? Ale, prosím vás... (08.01.2024)

Obsahuje drobné spoilery. Neříkám, že to nebylo místy zábavné a nemělo žádný nápad. V komplexu mě to ale moc nenadchlo. Je z toho cítit takové to typicky allenovské absurdní ukecané ladění, které mi někdy sedí velmi (viz např. Tajemná vražda na Manhattanu), zde mi to ale připadalo takové nějaké moc banální, přežité. Rovněž typicky allenovský hudební podkres mě docela rušil. Postavy mi byly vesměs dost nesympatické nebo mi bylo vcelku jedno, co se s nimi bude dít a tím pádem mě celkem rychle začínaly nudit i jejich konverzace. Ty mi přišly místy až neuvěřitelně o ničem nebo takové přestřelené (když ztracený spolužák podvacáté zopakoval, že hlavní hrdinku miluje od střední, už se mi začínala otevírat kudla v kapse). Ale chápu, že v tomhle asi trochu hraje roli odlišná francouzská mentalita, že ti Francouzi spolu asi někdy prostě komunikují trochu jinak. Hlavní manželský pár mi k sobě vůbec neseděl, zejména jsem moc nechápala, proč hlavní hrdinka s tím chlapem vlastně stále je, když skoro každou svou promluvou poukazuje na to, v jak moc věcech si s manželem nerozumí. Takže na mě z toho tedy žádné velké dlouhodobé zamilování, do kterého jako blesk zasáhne minulost a naruší ho, moc nedýchalo. Přitom se nám tu hlavní hrdinka stále (tedy minimálně do osudového setkání) tvářila jak měsíček na hnoji, výrazem si úplně protiřečila a můžu říct, že mě tím místy až iritovala. Prožitky jsem jí ostatně moc nevěřila (minimálně zpočátku) ani co se týče vtahu s jejím milencem. Takže mi tu víceméně zůstávalo to, že byla elegantní a krásná (v tomhle měl její manžel pravdu), což mi přijde trochu málo. Co se zhruba bude odehrávat v druhé půlce filmu, bylo poměrně rychle předvídatelné, což ale nebylo vlastně v tomto případě až tak na škodu, protože jsme se stále mohli nechat překvapovat konkrétním provedením či být v napětí, jak se celé to zahlazování a detektivní činnost budou dařit. V ne úplně pozitivním smyslu absurdní mi přišlo, že se musela po cestě k ségře zastavit milá maminka a sehrát roli hlavní detektivky (i když jí prozření taky chvíli trvalo), do té doby všichni od manželky po známé a přátele byli buď jak v nějakém neprostupném oparu nevědění nebo si z potenciální skutečné profesní dráhy pana manžela dělali hroznou srandu na snobských dýcháncích. Já jako chápu, že tohle stejně jako další mnou "vytýkané" záležitosti, tomu asi mají dodávat na té celkové absurditě, komičnosti, já si ale nemůžu pomoct, prostě to na mě nějak nefungovalo. Ale co už, pokud jde o maminku, tak ta mi vlastně byla asi ze všech nejsympatičtější a jsem ráda, jak to s ní nakonec dopadlo. I když ač chválím to chytré a tentokrát nenuceně působící propojení "náhodné a ironické" linky závěrečné scény s myšlenkami v milencově románu, té náhody a ironie v tom závěru na mě bylo tedy taky asi už trochu příliš. Ne zrovna silné tři hvězdy a 55 %. Ale nejsem žádný režisérův skalní fanoušek, takže možná se to jeho nejvěrnějším bude líbit více, těžko říct. (08.05.2024)

Můj první kontakt s Woody Allenem, který ve mně vznítil nemalý zájem o jeho předchozí tvorbu, jelikož Zásah štěstím žánrem spadá do mého vkusu, potrpím si na dobrém a uspokojivém provedení, což se tady dostavilo. Situace do které se postavy postupně dostávají sice působí jako klišé, ale právě Allenovou režií a volbou takové odlehčenější a napínané atmosféry působí celkové vyprávění příběhu neotřele a především svým humorem, který se tedy více rozjede od poloviny stopáže, dokáže bavit a to hlavně, pro mě, nečekanými zvraty, při kterých jsem doslova "vykulil oči". Scénář působí organicky a francouzština mi nakonec v nejmenším nevadila a pěkně decentně dokreslila francouzskou/pařížskou atmosféru! (28.01.2024)

Sice to vypadalo že se Woody rozloučil Festivalem pana Rifkina, ale on ne a přinesl fanouškům dalších ze svých konverzaček a stejně jako v případě Španělska a Anglie mu i Francie zkrátka sluší. Příběh není nijak extra zamotaný a plyne si relativně v poklidu a ač nejde ani zdaleka o nejlepšího Allena, ani o žádnou žánrovou revoluci, stejně mi tímhle malým filmem udělal celkem radost. A jestli je opravdu poslední, tak je to mnohem lepší uzavření kariéry než jeho předchozí kus…70% (18.05.2024)