Nashville

Rober Altman natočil snímok, pri ktorom sa dá hovoriť o réžii. A to skvelej. Ide to svojimi určenými koľajami, ale aj keď nie ste na rovnakej vlne, chytí vás to. Proste vstrebávací film ad absurdum. (23.04.2022)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

Mám rád filmy Roberta Altmana. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás režisér bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje politickým prvkům, které diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích. Více zde. (28.06.2023)

Fascinující na Nashville je, že si vytváří svůj mikrosvět, který když vás vtáhne, tak už nepustí. Country není moje krevní skupina, ale tady je to úplně jedno. Už proto, že nezazní žádný typický odrhovačky. Písně složené přímo k filmu a zpívané samotnými herci jsou svébytné skladby, které obstojí i při samostatném poslechu. Tehdejší hvězdy country si Altmanovi dokonce stěžovaly, že je i jejich město vylíčil zkresleně (podle Altmana jim spíš vadilo, že nepoužil jejich songy - ještě že tak). Písně tady nejsou jen do počtu, jsou integrální součástí filmu, rozhodně to nepůsobí jako muzikál. Dalším kladem jsou charaktery: každá z 24 postav je zajímavá a výrazná, takže jsem neměla problém se v nich orientovat. K tomu všemu ještě Jeff Goldblum s tricyklem, prostě jsem víc než spokojená:) Altmanovský styl (svou výjimečností srovnatelný snad jedině s Fellinim) na svém vrcholu. (03.12.2011)

Silná ukázka nejen filmařských schopností jednoho tvůrce, ale také ukázka toho, jak je možné se navážet do Ameriky a přitom být Američan. Je až neskutečné, kolik je zde postav a jak drží pohromadě. Navzájem se jejich osudy prolínají, to vše v duchu country, a přitom cítíte, jak je v pozadí něco špatně a jak to všechno nefunguje. Výborně natočené. (18.10.2015)

Typický film R. Altmana: nadprůměrná stopáž, mnoho postav (v tomto případě až zbytečných), pomalé tempo a příběh složený z mozaiky. Tento způsob vyprávění mi nikdy příliš neseděl, s postavami je téměř nemožné se ztotožnit a celé to na mě působilo dost odtažitě, navíc moje záliba rozhodně nespočívá v tom, poslouchat 160 min country. Naštěstí film je natočen zkušenou rukou (až pseudo-dokumentárně) a kupodivu nepůsobí ani moc roztříštěně. Vrcholem je vystoupení K. Carradina s písní I´m Easy (Oscar), která se jako jediná vymyká z celkového hudebního složení.____Komentář a bodové hodnocení berte s rezervou. Za poslední měsíce jsem viděl několik Altmanových filmů, z nichž většina se mi velmi líbila, proto dám "Nashvillu" ještě jednu šanci. 6/10 (01.08.2006)

Nemám rád country a dvě a půl hodiny bylo fakt moc. Vím, že je ten film i o něčem jiném, ale country převažovalo a já to spíš jen tak nějak protrpěl. (15.06.2006)

Měla jsem hrůůzu z toho co mě čeká. Proto jsem nadšená. Od začátku, přesto, že většinou mluvilo pět lidí najednou a režisér nikoho nešetří tím, že by jej s někým seznamoval, hodí diváka doprostřed extra nepřehledné vřavy. Ale i přesto mně to netrápilo a během chvilky jsem byla vtažená a celou dobu jsem se naprosto orientovala v postavách, protože všichni byli tak výrazní, že jsem si je vůbec nepletla a vlastně na všechny jsem se těšila až je zase uvidím a bavilo mě hádat, jestli kluk na motorce je fakt Jeff Goldblum. Americké country je můj osobní spouštěč dobré nálady. (Jsem trochu prostší mysli). Moc bych chtěla zase někdy vidět Altmanovu Svatbu, kterou si pamatuju jako něco podobného a skvělého. (18.01.2011)

Film, o kterém jsem předem věděla jen to, že existuje a že ho natočil Robert Altman. Od tohoto významného režiséra jsem doposud viděla pouze Zítra nehrajeme! (a Gosford Park) a musím říct, že ač je Nashville svým způsobem hodně odlišný, docela mi Zítra nehrajeme! připomínal. Hlavně tím, že se i Nashvillu dost zpívalo. Písničky se mi líbily, osobní příběhy postav na pozadí událostí v Americe se mi taky líbily, považuji to za zajímavý nápad (a neřeším, kdo s tím přišel první). Podle mého je Nashville přinejmenším dost zajímavý a dobře natočený film, ale trochu bych ho zkrátila. (16.06.2013)

Dej to nema, hraje tam country hudba - zaujimave, co sa tyka country a Ceskoslovenska - vzdy som vedel ze takeho Michala Tucneho ovplyvnil Willie Nelson. Nie je tu ani jeden, ale to len tak na okraj ......ku country ..... 70 % (13.03.2019)

33. Zlatý Glóbus za rok 1975 - cena (1) - *Nejlepší filmová píseň - "I'm Easy" - Hudba a text Keith Carradine + nominace (10) - Nejlepší film (drama), Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Ronee Blakley, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Geraldine Chaplin, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Barbara Harris, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Lily Tomlin, Nejlepší herec ve vedlejší roli - Henry Gibson, Nejlepší režie - Robert Altman, Nejlepší scénář - Joan Tewkesbury, Objev roku (herečka) - Ronee Blakley, Objev roku (herečka) - Lily Tomlin (01.01.2009)

Hyperlinkový filmy mám rád, ale tady prolínání osudů jednotlivých postav tolik žáživný zas nebylo. Na vině neni ani tak příběh, tzn. pozadí prezidentský kampaně a s tím spojený shánení a následná účast country umělců na předvolebních mítincích, přípravy, rauty, koncerty, schůze, chaos, oslovování voličů apod., ale předevšim postavy samotný. Většina z nich je totiž nudná a někdy i dost otravná, jako zpěvák Haven Hamilton s nechutnýma šedýma kotletama a debilníma hlodama, jeho upocenej manažer, omdlívající Barbara Jean trpící nejspíš maniodepresí, její manžel, kterej jí dělá zároveň agenta, dotěrná reportérka, kretén na tříkolce, ženská co neumí zpívat, ale myslí si že jo, namyšlenej mladej písničkář, nerudnej kovboj, kterej mi přišel, jako jedna z mála postav, nejzáživnější, jeho od něj uprchlá žena, která se chce jako zpěvačka v Nashville prosadit a opět další vychrtlý zrůdy 70. let. atd. Postavy se navzájem posloupně či paralelně proplétaj různýma situacema, až se nakonec všechny sejdou na zmíněným mítinku, kde je trocha akce a tím country estráda končí. Snímek i přes trvání víc jak dvou a půl hodin vyloženě nenudí, avšak hodně zbytečnýho žvanění mnohdy fádních postav ho sráží. 50% (24.11.2016)

Já bych tu Barbaru Jean na konci filmu zastřelila taky... (10.06.2006)

Moje hodnotenie tohto filmu je veľmi rozporuplné, lebo sám neviem, či sa mi to tak páčilo, či nepáčilo... Faktom je, že som skoro zomrel od nudy pri počúvaní tých country pesničiek (spočiatku som si myslel, že to má byť akože "sranda":)) a ani epizódne príbehy viacerých postáv ma nejak extra nezaujali... jediné šťastie, že som vydržal do konca, ktorý bol pre mňa fakt šokujúci (chválabohu som si neprečítal pred filmom ten oficiálny text distribútora!!!). (13.06.2006)

Buď som to nepochopil, alebo to ozaj bola pičovina. Každopádne ma to obsahovo veľmi minulo. (26.08.2013)

Tento film je rozhodně jedním z Altmanových stěžejních děl. Je reflexí nad americkou kulturou, společenským a politickým životem 70. let, tedy doby vcholu (nebo těsně za zenithem?) „amerického způsobu života“. Reflexe kulturou se divákovi nabízí skrze písničky, keré jsou důležitým prvkem filmu - neměl by ale rozhodně být zaměňován za muzikál. Altman podle mého nechce písničky pouze glorifikovat, ale ukázat také jejich klišé a plochost. Ještě problematičtější než hudba jsou její interpreti – jsou neurotičtí, narcističtí, sobečtí... Altman je skvělý pozorovatel, umí skvěle zachytit cynizmus a tregédii lidského hemžení v zábavním průmyslu, jak tomu ostatně udělal i ve filmu The Player (o dost povrchněji). Politické téma najdeme skoro ve všech scénách filmu: všudypřítomná masivní politická kampaň jakéhosi pravicového populisty; politikův poradce, který se snaží lákat hvězdy, aby podpořily kampaň; závěrečná tragická scéna se odehrává během hudebního vystoupení na podporu zmíněného politika apod.. Z filmu je cítit rozčarovanost z americké politiky (doba po Vietnamu a Watergate), příslovečná havlovská „blbá nálada“, nedůvěra v možnost změny k lepšímu. Altmanova výpověď americké společnosti, politické scéně a kultuře v jejím zlatém věku je dvojznačná - ukazuje lesk i bídu; tristní a zároveň i něčím groteskní závěr ukazuje spíš na Altmanův pesizmizmus. Nashville je skvělý film – tedy pokud vám není dvanáct a jste alespoň průměrně inteligentní a zvídavý. Nebo jinými slovy - je to originální komentář na debordovskou společnost spektáklu v poněkud méně „spektakulární“ formě než pozdější The Player. (20.06.2011)

Kamera: Paul Lohmann ... altman je skvely reziser a timto podhodnocenym filmem to jen dokazuje. Ten sled vseho bych prirovnal k Fellinimu Rimu. Cele je to roztazene do vsech stran spojeno jedinou dodavkou jezdici po statech a rikajici politicka hesla. Nesnasim country, ale pri tomhle filmu jsem prestal vnimat cas a rikal si, jestli se mi to jen zda, nebo je to skutecnost. Takze urcite pet hvezd. (05.11.2007)

Altman není artový, psychedelický experimentátor či neumětel jak někteří moji "oblíbenci". U něj chápu co, jak i proč natočil. Jen mě prostě jeho filmy většinou děsivě nebaví. Nashville má být portrét politiky, country, lidského hemžení, venkova a vlastně i USA v kostce. Výsledek? Altman hodí na plátno přes 20 postav bez ladu a skladu, ukazuje střípky jejich života, které utíná často i po jediné větě nebo pár sekundách. Z drtivé většiny jsou to povrchní, banální a nezajímavé vztahy, samozřejmě čas od času přijde i něco zajímavého, ale střih a jsme zas někde jinde. To vše roztažené na ďábelské 2,5 hodiny. K tomu celý film slyšíme z tlampačů politické žvanění plné laciných frází a populistických hesel. A ještě to country k tomu... já proti němu úplně nejsem, ale tady až na pár výjimek jsou to děsné vidlácké odrhovačky nebo naopak patetické cajdáky od nezajímavých interpretů. Oskarové I´m Easy je jednoznačně to nejlepší z filmu, ale i tak je to nejslabší oskarová písnička 70. let, jenže ono v roce 1975 prakticky nebylo z čeho vybírat. Pár zajímavých scén, několik slušných herců, ale jinak pekelná nuda s "překvapivým" koncem, který mě vyspoiloval tady obsah. Víc než 2* to nebude. (18.05.2023)

[3,5*]     "As you know this redneck music is very popular right now."     Komediálna dráma s poriadnou dávkou trefnej spoločenskej satiry, zaradená v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Ostro-satirický pohľad na americkú spoločnosť zobrazuje značne bizarný svet, v ktorom sa mieša všetko možné do výsledného šialeného koktailu (niekedy film pôsobí až ako bláznivá komédia): zvrátený a povrchný šoubiznis, špinavá politika, všadeprítomné bulvárne média, banálna country hudba s "hviezdami" vo vyčačkaných oblekoch a s príšernými príčeskami, mažoretky s puškami (!), černoch ("the whitest nigger in town") spievajúci country a beloška ("Is she a missionary?") spievajúca gospel, ohromná koncentrácia amerických vlajok (a strelných zbraní), falošná "kresťanská" morálka, rasizmus a hlavne celý rad karikatúrnych postavičiek. Hoci je takýto svet výsostne americkou záležitosťou a jeho zobrazovanie sa môže javiť značne zdĺhavé (a keď človek presne nevie, o čo ide, aj dosť nudné), vnímavý divák si v ňom určite nájde mnoho zaujímavých postrehov zo života. Vo filme vystupuje obrovské množstvo rozmanitých postáv, ktoré tvoria pestrofarebnú mozaiku charakterov, v konečnom dôsledku veľmi zábavnú. Je dosť náročné si v tom množstve udržať orientáciu (ja osobne som sa občas strácal), najmä keď pri všetkých tých (zdanlivo) chaoticky sa pretínajúcich dejových linkách nie je vôbec zrejmé, ktorá z nich bude hrať v celkovom príbehu významnú rolu, a ktorá je zase úplne bezvýznamná (rafinovaná hra tvorcov s divákom).     "He's got the entire galaxy on the back of his shirt." (25.05.2023)

Film jako takový je obecně především produktem zábavního průmyslu, přičemž pouze malá část z toho všeho, co se natočí, se dá zařadit mezi umělecká díla. Asi v žádné jiné zemi na světě není tak výrazně upřednostňován komerční potenciál před uměleckým, jako v USA, a to především v Hollywoodu. Proto také americké filmy byly vždycky napřed ve spektakulárnosti a s tím souvisejícím vývojem nových technologií. Z uměleckého hlediska to bylo přesně naopak: za ostatními, většinou evropskými kinematografiemi, Američané vždycky pokulhávali a inspiraci všemi novými výboji (německý a ruský expresionismus němého období, poválečný italský neorealismus, francouzská nová vlna, další nové vlny v zemích střední Evropy...) vpouštěli do svých filmů v opatrně přežvýkané podobě se značným zpožděním, většinou v době, kdy tyto původní tendence v zemích svého vzniku už dávno přestaly být avantgardou. A protože 60. léta představovala celosvětově dobu největšího duchovního a uměleckého vzepětí 20. století (a to i v USA, kde se to projevilo v hudbě, literatuře, výtvarném umění... ale ne už ve filmu, a to kvůli jeho podstatně větší finanční náročnosti), je příznačné, že následující dekáda znamenala jediné období v dějinách filmu, kdy americká kinematografie vládla i z uměleckého hlediska. Zatímco ve zbytku světa všechny ty nové vlny pomalu (anebo rychle, jako např. u nás v důsledku dějinného zvratu způsobeného ruskými tanky) odeznívaly, v USA se jejich blahodárný vliv teprve začínal projevovat. Rozjížděla se totiž kariéra mladých režisérů, kteří v 60. letech jako studenti vyrůstali na nejlepších evropských filmech a teď přinášeli do praxe podstatně vyšší umělecké ambice, než jaké měly generace jejich předchůdců. Celý tenhle zlatý věk Hollywoodu trval sice jen asi deset let, ale stál za to. - Trochu delší obecný úvod jsem si nemohl odpustit, protože při sledování Altmanova brilantního filmu se mi neustále vracely myšlenky na tyto dobové souvislosti. A netýká se to jenom Nashvillu, celá Altmanova tvorba 70. let představuje neuvěřitelně vysoký standard. A pokud jde o pronikavost vhledu do americké mentality s její obsedantní touhou dosáhnout pověstných pěti minut osobní slávy, třebaže pofidérní, Nashville je srovnatelný s takovými mistrovskými díly, jako je Občan Kane Orsona Wellese nebo Úpadek amerického impéria Denyse Arcanda (i když tam jde o trochu odlišný úhel pohledu). -------- Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. (12.01.2017)