Kodaňský kovboj

Počínaje Drive a jeho úspěchem si Refn nepochybně začíná budovat svůj autorský brand: přechází ke značce NWR, ještě posiluje neonovou stylizaci a rozvádí do větších extrémů polaritu estetické pomalosti s náhlými výbuchy brutality. To všechno navíc s oblibou zasazuje do archetypálních, mytických a metažánrových rámců, které nadto provazují tělesné se sakrálním či transcendentálním. Kodaňský kovboj v tomto směru představuje dosud možná nejvrstevnatější syntézu, v níž kromě všeho výše zmíněného nalezneme také ozvuky režisérovy dealerské trilogie (zápletka s balkánskou mafií a návrat Zlatka Buriće). Je přitom obdivuhodné, jak navzdory inspiračnímu mišmaši celá série drží pohromadě jako svébytný originál. Ano, můžeme Miu označit za hybrid nemluvných pistolníků, androgynní Ženy která spadla na Zemi a bressonovské Jany z Arku, ale rozhodně tím nevystihneme stoické charisma Angely Bundalovic, která ve svých modrých péřových soupravách vyhlíží jako mimozemšťan zatoulajivší se sem z dávné sovětské expedice na Venuši. Její minimalistické herectví a prudké pohybové kontrasty (Miu jako jediná postava v tomto skutečně souzní s celou estetikou série) stejně tak můžeme připodobnit k některým raným filmům Bruna Dumonta (než se z něj stal jurodivý šprýmař), které ostatně také stojí na radikálních protikladech pomalosti a výbuchů násilí (Twentynine Palms) a mysteriózní protagonisty staví na nevyslovitelnou hranu démonického a spasitelského (Stranou satana a další). Ale znovu tím nevystihneme, jak Kodaňský kovboj působí. Nebo můžeme obvinit NWR z toho, že opět vykrádá postupy transcedentálního stylu či spirituálního filmu (okázalé pohyby kamery o 360 stupňů, dlouhé pomalé jízdy, práce s mrtvým časem), ale zároveň si musíme uvědomit, že podobně stylisticky excesivní bývaly třeba spaghetti westerny Sergia Leoneho nebo některé brakové subžánry (např. giallo). Když pominu, že závěr působí trochu na sílu jako revanš za Death Stranding, je tohle v dnešní televizní krajině pořád velmi unikátní zážitek, který je třeba si hýčkat. Netflix je esence hit or miss a týká se to i autorských projektů, kde značně rozporuplná díla, jako je Mank, střídají soustředěné a puntičkářsky promyšlené bizáry, jako je Bílý šum nebo Kodaňský kovboj. Většinový divák asi prská, ale já se bavím královsky. (03.02.2023)

"Toto je práse, ono 12,5 neděla" Užil jsem si to - až na poslední epizodu o které upřímně netuším, co si mám myslet. Objeví se zcela nové postavy (upíří sestra) a pak to prostě skončí. Působí to jako cliffhanger před vypjatým finálem, ale bojím se, že druhá řada nebude. Jak jsme u Netflixu zvyklý, tak to nejspíš po první řadě zařízne (nedávné zrušení 1899). Jinak pokud se seriál převážně odehrával v realitě bylo to docela fajn. Miu je zajímavý protagonista/protagonistka. Kamerově je to podobně jako další díla NWR super, jen je to pořád stejně honibrkský jako posledních několik jeho pokusů. Hodně mi to připomíná Neon Demon. Stále jsem si to však asi užil víc než totálně nevyrovnané (jak časově, tak kvalitativně) "Příliš staří na to, aby jsme zemřeli mladí." Aspoň z počátku máte pocit, že příběh někam směřuje. Jak kamera krouží při narozeninách stupidního sério-vrahovského synáčka bylo super. Skvělé byly také malé roličky - Krále Sraček z Trojúhelníku Smutku Zlatka Burice jako právníka Miroslava, jednoho z mých nejoblíbenějších dokumentaristů - Madse Bruggera (Cold Case Hammarskjöld) jako rekonstruktéra penisů nebo herního vývojáře Hidea Kódžimi jako podivného japonského muže v pozadí (Jdi za Obry). Tyto camea jsem tedy slovy Karla Gotta "opravdu nečekal". 7/10 (19.01.2023)

Seriál(minisérie) je od stejnýho tvůrce jako film Neon Demon(2016). Což je znát. Audiovizuální stránka je vymazlená. Seriál hraje barvičkama především hraje prim modrá, fialová a červená. Seriál samozřejmě povyšuje postava tajemné Miu, kterou skvěle zahrála Angela Bundalovic. Miu toho v seriálu moc nenamluví a o to víc je tajemná. Samotnej příběh seriálu je nevyzpytatelnej takže mě držel v plný pozornosti až do poslední minuty posledního dílu. Je mi ale jasný, že tenhle seroš neosloví masy diváků ale bude spíš klenotem pro hodně okrajový publikum. Silné 4 hvězdy. (13.01.2023)

Nicolas Winding Refn je vizuálny mág, je to hotová symfónia farieb, každý záber niečo skrýva, žiaden tu nie je len tak, tá podmanivá hudba a skvelý sound design, ktorý vie byť uchu lahodiaci, ale aj nepríjemne skľučujúci a k tomu úžasná kamera. Zo začiatku ma to tým pomalým tempom dlhšie namotávalo, ale keď som sa do toho dostal, tak už som si to užíval. Hlavná postava mi zo začiatku neprišla najsympatickejšia, ale postupne som si k nej cestu našiel, čomu pomohlo aj poodhalenie jej minulosti, ďalšie postavy boli fajn, ale určite niektoré z nich mohli byť lepšie vykreslené, ale aj tak pár z nich vo mne zanechalo slušný dojem. Neo-noirové umelecké dielo, ktoré nie je pre každého, ale komu to sadne ten tento autorský počin ocení. 8/10 (09.01.2023)

Multikulturní panoptikum grázlů a panenská mstitelka, která do něj vnáší rovnováhu. Snůška působivých Refnových trademarků, která se nevyvíjí jak byste čekali nebo chtěli, ale jak bloudí jeho fantasie. První tři epizody zkoušejí naši trpělivost. Průměrně zábavné vody albánské a čínské mafie v nich rozmělní pouze absurdní chvilky s aristokratickou dánskou rodinou na zámku. Čtvrtou epizodu s vítaným přesunem do Kodaně nakopnou řezníci Miroslav a Dušan z Pushera a zpátky na zámku se dostane i na šovinistický bizár s vytříbeným černým humorem, u kterého nechybí samotný Refn. Meta symbolikou i neuspokojivým vyústěním pak seriál slibuje komiksové zítřky. Pokud mu na ně dá někdo prachy. Divil bych se. (28.01.2023)