Kodaňský kovboj

Copenhagen Cowboy je vynikající audiovizuální porno pro všechny otvory na těle, ale jinak se jedná o Refnův slabší počin. První dva díly hodně dají připomínat na The Neon Demon, třetí a čtvrtý zase na Only God Forgives a poslední dva jsou Refnův experiment o něco unikátně mysteriózního a z diváckého hlediska kontroverzního. To, že Refn nikdy nepřekoná svůj masterpiece Drive vím už dlouho a proto každej jeho další snímek či seriál beru trochu s rezervačním očekáváním. Takže to, co jsem dostal mi stačí, protože se furt jedná o něco, co mi zůstane ještě nějakou dobu v paměti. Absence násilí je oproti Too Old To Die Young bohužel vyšší a všechno se většinou koná z estetických záběru, které nejdou popsat slovy, ale i přesto je to sakra unikátní představa o úmrtí některých postav (i tak počin nepostrádá pár šťavnatých úmrtí z reálnějšího pohledu, dekapitace těla motorovkou, lovec v lese, přestřelka na ulici, pasák v bordelu). Hideo Kojima cameo na konci super, vzájemná inspirace na nový Death Stranding 2 je tam vidět a tohle byla taková předehra k tomu, co se ještě chystá Kojima a Refn spolu vytvořit za propojené universum, což nejspíše z diváckého hlediska nebude možné, protože CC klesne na hodnocení šíleně dolů, ale fuck my thoughts, DS1 byl flop a stejně bude DS2, takže o pokračování zmíněného CCowboye během 3 let není nouze (proč by jinak mluvil o Giantech, že?). Silné čtyři hvězdy. (06.01.2023)

Počínaje Drive a jeho úspěchem si Refn nepochybně začíná budovat svůj autorský brand: přechází ke značce NWR, ještě posiluje neonovou stylizaci a rozvádí do větších extrémů polaritu estetické pomalosti s náhlými výbuchy brutality. To všechno navíc s oblibou zasazuje do archetypálních, mytických a metažánrových rámců, které nadto provazují tělesné se sakrálním či transcendentálním. Kodaňský kovboj v tomto směru představuje dosud možná nejvrstevnatější syntézu, v níž kromě všeho výše zmíněného nalezneme také ozvuky režisérovy dealerské trilogie (zápletka s balkánskou mafií a návrat Zlatka Buriće). Je přitom obdivuhodné, jak navzdory inspiračnímu mišmaši celá série drží pohromadě jako svébytný originál. Ano, můžeme Miu označit za hybrid nemluvných pistolníků, androgynní Ženy která spadla na Zemi a bressonovské Jany z Arku, ale rozhodně tím nevystihneme stoické charisma Angely Bundalovic, která ve svých modrých péřových soupravách vyhlíží jako mimozemšťan zatoulajivší se sem z dávné sovětské expedice na Venuši. Její minimalistické herectví a prudké pohybové kontrasty (Miu jako jediná postava v tomto skutečně souzní s celou estetikou série) stejně tak můžeme připodobnit k některým raným filmům Bruna Dumonta (než se z něj stal jurodivý šprýmař), které ostatně také stojí na radikálních protikladech pomalosti a výbuchů násilí (Twentynine Palms) a mysteriózní protagonisty staví na nevyslovitelnou hranu démonického a spasitelského (Stranou satana a další). Ale znovu tím nevystihneme, jak Kodaňský kovboj působí. Nebo můžeme obvinit NWR z toho, že opět vykrádá postupy transcedentálního stylu či spirituálního filmu (okázalé pohyby kamery o 360 stupňů, dlouhé pomalé jízdy, práce s mrtvým časem), ale zároveň si musíme uvědomit, že podobně stylisticky excesivní bývaly třeba spaghetti westerny Sergia Leoneho nebo některé brakové subžánry (např. giallo). Když pominu, že závěr působí trochu na sílu jako revanš za Death Stranding, je tohle v dnešní televizní krajině pořád velmi unikátní zážitek, který je třeba si hýčkat. Netflix je esence hit or miss a týká se to i autorských projektů, kde značně rozporuplná díla, jako je Mank, střídají soustředěné a puntičkářsky promyšlené bizáry, jako je Bílý šum nebo Kodaňský kovboj. Většinový divák asi prská, ale já se bavím královsky. (03.02.2023)

Nicolas Winding Refn je vizuálny mág, je to hotová symfónia farieb, každý záber niečo skrýva, žiaden tu nie je len tak, tá podmanivá hudba a skvelý sound design, ktorý vie byť uchu lahodiaci, ale aj nepríjemne skľučujúci a k tomu úžasná kamera. Zo začiatku ma to tým pomalým tempom dlhšie namotávalo, ale keď som sa do toho dostal, tak už som si to užíval. Hlavná postava mi zo začiatku neprišla najsympatickejšia, ale postupne som si k nej cestu našiel, čomu pomohlo aj poodhalenie jej minulosti, ďalšie postavy boli fajn, ale určite niektoré z nich mohli byť lepšie vykreslené, ale aj tak pár z nich vo mne zanechalo slušný dojem. Neo-noirové umelecké dielo, ktoré nie je pre každého, ale komu to sadne ten tento autorský počin ocení. 8/10 (09.01.2023)

Po prvom diely bolo jasné, že nepôjde o žiadny tuctový počin. Po druhom diely som si hovoril, že Nicolas Winding Refn možno konečne trafil správny pomer bizáru, neónu, zaujímavosti a zmysluplnosti. Každým ďalším dielom sa však táto ilúzia začala viac a viac rozplývať. Ako keby ste sledovali amatérsky film (čo sa týka scenáru) z YouTube, ktorý bol však natočený profesionálnym štábom. Majka z Gurunu sa postupne prepracovala až do Twin Peaksu, v rámci ktorého pobehovali prasatá z Hannibala. Pocitový dojem som z toho mal asi ako zo sledovania videoklipu Horse (Salvatore Ganacci). (23.01.2023)

Excentricka pecka, kterou nefanousci odsoudi ale pro lidi na vlne NWR muze jit o silny filmovy zazitek. Na interpretace to je skoupe. Na silny, hypnoticky audiovizual to je, jak je u Refna zvykem, bohate. Na plose sesti dilu se graduje pribehove i zanrove, nove postavy prichazeji a odchazeji z podivneho panoptika a cele to je vtahujici, jak kdyby Miu zirala skrz obrazovku take do me duse. (06.02.2023)