Starý, nový, půjčený a modrý
Se til venstre, der er en svensker
The Dog's Called Fiat 128
Old, New, Borrowed and Blue
Réžia:
Natasha ArthyScenár:
Kim Fupz AakesonKamera:
Rasmus VidebækHudba:
Kåre BjerkøHrajú:
Kim Fupz Aakeson, Ibrahim Atilla Agyun, Lotte Andersen, Kåre Bjerkø, Nicolas Bro, Vigga Bro, Lene Maria Christensen, Ida Dwinger, Kristian Halken (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Katrine se má vdávat. Sympatický snoubenec Jonas pochází z dobré rodiny, tchyně působí vlídně a velký byt je slunný jako dívčina budoucnost. Dva dny před svatbou se však ve dveřích objeví Katrinin bývalý přítel - Švéd Thomsen, který poslední dva roky pobýval v africké Keni. Katrine je rozhodnuta elegantně zapudit přízrak z minulosti, který jí i její starší sestře Mette, jež je teď v psychiatrické léčebně, kdysi způsobil tolik bolesti. Na její svatbě navíc nesmí být nikdo zachmuřený ani nemocný. Katrine však náhodou zjistí, že Thomsen je HIV pozitivní - a že ho stále ještě miluje. Místo aby se chystala před oltář, stráví po Thomssenově boku dva hektické dny plné překvapení. Během nich objevuje, že tradiční čtyři věci, které má mít každá nevěsta, mohou být překvapivě různé. Něčím novým v jejím životě může být bláznivý africký účes z copánků stejně jako zjištění, že musí přestat lhát bližním i sama sobě. Něčím starým může být toulavý pes jménem Fiat 128, ale také výčitky svědomí vůči sestře, kterou se rozhodla nepozvat na svatbu. Něčím modrým mohou být nové senzační euforizující pilulky z Holandska stejně jako její neodbytně zvonící mobil
Svěží tragikomedie s romantickými prvky vypráví o hledání skutečné lásky i dalších životních jistot v nejistém světě. Dánská režisérka Natasha Arthyová se v ní originálním způsobem vypořádává s přísnými pravidly Manifestu Dogma 95, jehož certifikát film získal. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (57)
Nedogmatické Dogma, neromantická romance, skandinávská variace na Runaway Bride. Originální název vtipně odkazuje na rčení Kam čert nemůže, nastrčí Švéda, ale svatební tradice vyžadující, aby nevěsta měla něco starého, nového, půjčeného a modrého, prochází velmi obskurním, temným dějovým tunelem. Je jen na vás, jestli na konci téhle bláznivé, černočerné, herecky nesmírně civilní poutě uvidíte světýlko. ()
Výtečná dánská tragikomedie natočená v intencích manifestu Dogma 95 vypráví divákovi stěží uvěřitelný příběh, který však v rámci filmového vyprávění podivuhodně funguje a překonává zažitá klišé žánru romantických ,,svatebních" komedií. Dánská komedie je hodně crazy - ulétlá dějová kostra, ulétlí hrdinové v čele s hlavní hrdinkou, která balancuje mezi světy dvou zcela odlišných mužů v jejím životě a sama je ten poslední, kdo si je jist, ke komu se přiklonit; ústřední čtveřice (a její čtyřúhelník vztahů) je vůbec typicky ,,západně" ztracená - v životě, ve vztazích, sama v sobě... Obklopeni dostatkem a blahobytem vyrostli do světa krizí identit a to, co by v jiné kultuře vyřešila přemíra existenčních starostí, řeší ztraceni v přebytku volného času experimenty se svými životy... Režisérka Natasha Arthy natočila velmi povedený film, ozvláštněný zajímavými muzikálovými čísly (psychicky nemocné Mette se zjevuje kapela a především charismatický holohlavý zpěvák), které volně odkazují třeba k Tanci v temnotách... Romantická rovina příběhu je velmi decentní a v podstatě vytváří opozitum romantickým klišé amerických komedií... Film plný civilních hereckých výkonů a civilně plynoucího filmového tempa, velmi příjemné setkání se zástupcem skandinávské kinematografie... Podobné filmy: Italština pro začátečníky, Mifune, Pojďme si hrát, Adamova jablka ()
Tento malý dánský film je krásnou ukázkou toho, jak vypadá hollywoodská romantická komedie (i když tem žánr komedie je dost napováženou, spíš by sedlo komediální drama, i když se ta škatule zdá na první pohled nesmyslný) bez Hollywoodu. Kdyby někdo jen velmi lehce bez podrobností nastínil zápletku, hned bych to hodil do škatule "stokrát viděné, klíšovité". Tenhle film se ale musí vidět. Ač sám o sobě nepřináší nic přelomového, je protkán řadou vtipných i vážných událostí, které může vyvolat návrat starého přítele z Afriky a co to může udělat s plánovanou svatbou. A člověku jejich sledování dá rozhodně víc než sledování žánrově podobně laděných filmů za desítky milionů dolarů. ()
Mám rád hollywoodské filmy. Všechno v nich tak krásně do sebe zapadá, funguje, srší vtipem, je to hezké, umyvatelné, no prostě super. Pravda, poněkud snižují mé sebevědomí, protože jejich hrdinové jsou obvykle hezčí, chytřejší, líp se perou, mají při střelbě 100% mušku, svádění jim jde samo sebou a žádná žena jim neodolá, z každé rány se vykřešou, no zkrátka moje mindráky se po takovém bijáku obvykle znásobí. Jestli existuje protipól hollywoodštiny, pak jsou to filmy ve stylu manifestu Dogma 95. Jejich hrdinové jsou zjevně nedokonalí, mluví, jak jim zobák narost, všechno je takové obyčejné, plné drobných kazů a malých trapasů. Hrdinka filmu vejde do nemocnice a její první setkání se zdravotní sestrou končí monologem o chcankách pacientů. Farář v kostele svým ovečkám řekne, že už ho nebaví, ať jdou domů, protože je to jeho církev, snad každá postava má svou úchylku a přece ten film má své kouzlo a s každou další minutou jsem s jeho hrdiny pociťoval větší sounáležitost. Dokonalé ztělesnění pojmu tragikomedie, kde se nenásilný humor setkává s lidskou bolestí a zároveň dokonale neromanticky pojatý milostný vztah. Celkový dojem: 80 %. ()
To je těžké, první polovina se mi moc nelíbila, druhá byla podstatně lepší a tak to nakonec nechávám na lepší trojce. Je to taková směsice komedie, dramatu a romantiky, přičemž na tom posledním je sympatické to, že staví většinu žánrových klišé na hlavu, takže jsem si nebyla nikdy jistá, jak se to vlastně vyvine dál, ale v podstatě ten, kdo se už nějaký ten pátek pohybuje ve studených vodách severského filmu, bude tak nějak vědět o čem je řeč. Civilní herecké výkony, spousta psychologie a rozhovorů jak vystřižených ze života a sem tam nějaká úsměvná vylomenina. ()
Reklama