Jabu no naka no kuroneko
Kuroneko
Obsahy(1)
V bambusovém lese umírají samurajové. Jednomu po druhém se v tmavé noci zjevuje krásná dívka v bílém. Pokaždé se nechá doprovodit a nabídne znavenému poutníkovi odpočinek ve svém domě, který obývá jen s matkou. Během večeře se starší žena vytratí a po ní ta mladší muže svede. Druhý den je samuraj nalezen s prokousnutým hrdlem. Vládce Raiko vyšle do lesa svého nejstatečnějšího muže Gintokiho – hrdinu, který se právě po třech letech navrátil z války, ale místo domova našel jen popel. (dopitak)
(viac)Videá (2)
Recenzie (29)
Snímok ťaží z duchárskej ľudovej rozprávky, kde boli znásilnené a zavraždené dve ženy, následne sa ako pomstychtiví duchovia, čierne mačky, mstia. Dej sa odohráva vo feudálnom Japonsku a toto prostredie je navzdory skromnej výprave slušne znázornené. Film má slušnú vizuálnu stránku, triky na úrovni doby vzniku, ale aj prepálenú minutáž. ()
Čierna mačka v buši bola síce hodne divokou, no zároveň ani poriadne nevedela, či sa v podstate chcela najviac pohybovať iba v čisto horrorovej rovine tak, ako tomu bolo presne na samom, desivom začiatku, alebo dokonca i v tej vskutku naprosto melodramatickej, pomaly ako zo sentimentálnych drám Douglasa Sirka, či povedzme ešte niečo na spôsob i samotného mysteriózneho žánru, ako z vari kultových Krajných medzí, a tak by sa dalo celkom podotknúť, že skrátka skákala z každého rožku trošku, čo je nakoniec v mojom osobnom ponímaní, predsa trochu「rušivým elementom」, prečo som napokon nezašiel až za Rajōmonovu bránu s maximálnym hodnotením, takto som ostal trčať len ozaj malý kúsok pred ňou, a s mierne rozporuplnými pocitmi, ale súčasne aj so spokojnými dojmami, ak to avšak vnímam, ako celistvý film pod záštitou japonského režiséra Kaneta Šindóa. • Ak si dobre spomínam, tak podobne som to mal taktiež i s jeho predchádzajúcou Onibabou, čiže s rovnako niekoľkými spoločnými prvkami hneď na úvod, vzápätí s absolútnym nadšením, hraničiacim s vysokým očakávaním, no postupne, ako sa dianie posúvalo smerom dopredu, tak i s menším『rozčarovaním』, no obidve skončili jednak so spoločným ohodnotením... • Áno, a k tomu i dynamická a úderná hudba v podaní Hikarua Hajašiho, tvorila dosť podstatné jadro tohto snímku, bez ktorého by sa sotva jednalo o tak výborný audiovizuálny zážitok, keď mi miestami svojim pozoruhodným zovretím, trošku pripomínala zrovna i tú, a to konkrétne od hudobného skladateľa Jerryho Goldsmitha, à la Planéta opíc z roku 1968, tak teda, ktorý z nich sa vlastne práve teraz inšpiroval kým..., a či sa jedná len o obyčajnú zhodu okolností...? ()
O pár let mladší sestřička Onibaby s téměř totožným kabátem. Čekejte tedy jakousi rodinnou tragédii se silným důrazem na vizuální estetiku, která v černobílém formátu kouzlí velmi zajímavé obrazy. Pro japonské filmy té doby natolik typická hra se zvuky je samozřejmě obsažena i zde, jen mi přijde, že její užití je v některých momentech dost bizarní: třeba úvodní chlastání samurajů z potoka, co je "obohaceno" o monotónní polykání někoho u mikrofonu - to jsem myslel, že se počůrám smíchy. Kouká se na to ale poměrně dobře, takže ani nebolí poslední třetina, která se po vyložení karet docela vleče. ()
Velmi silná a nestupidní duchařina. Příběh je klasický kaidan (japonský ústně podávaný příběh, ideální na léto, protože vám běhá mráz po zádech – to není můj výmysl :). Kaidan má obyčejně kolem poloviny času než tento film (nebo i jen 10 minut, ale ne 100). A je to bohužel poznat. První půlhodinu jsem si poposedal a padala mi čelist, jak dokonalou práci s obrazem a zvukem sleduji. Skvělá černobílá, v barvě by jen těžko fungoval. Tou dobou se ale nějak vytratilo tempo a přehouplo se to do čtvrthodinky nudy... Pak přišel zásadní obrat, kdy teprve v polovině filmu začalo něco velmi neobvyklého – myslím i na duchařský příběh. Velmi se mi líbilo, do čeho je hlavní hrdina vtažen. Jenže, trvalo-li by dohrání zbytku příběhu dvacet minut, byla by to dokonalost sama. Takhle jsem si myslel něco o tom, jak je hlavní hrdina hrozně jednoduchý, bez schopnosti základní dedukce, a proč se chová tak nelogicky. Místy za šest hvězd, místy tak za tři max. Budu-li srovnávat jako řada lidí s Onibabou... tak ani náhodou! Ta je skvěle dotaženě stylizovaná a rytmizovaná... A funguje bez slabých míst. ()
Počínaje Onibabou se centrálním motivem filmů Kaneta Šindóa stala sexualita, především v souvislosti s ženskou tělesností. Současně ale režisér zůstal věrný i tematickému zaměření své předchozí tvorby, neboť se nadále věnoval osudům lidí, kteří přežívali navzdory silám, jimž se nemohli vzepřít – ať už v podobě přírody či sociálního statutu. Černá kočka byla po Onibabě a Akuto (Darebák, 1965) třetím režisérovým filmem zasazeným do doby feudálního Japonska a především se starším z těchto titulů vykazuje mnohé paralely. Lze dokonce říci, že Černá kočka představuje pomyslnou snahu vstoupit podruhé do stejné řeky, přinejmenším z hlediska diváckého úspěchu. Oba snímky přejímají inspiraci z divadla nó, vycházejí ze zlidovělých buddhistických příběhů a jejich hlavními postavami jsou tchýně a snacha, jež zabíjejí samuraje. Na paralele mezi oběma filmy byla ostatně postavena propagace filmu v zahraničí, když namísto prostého překladu původního názvu, jenž znamená Černá kočka v bambusovém háji, byl novější snímek v řadě zemí uváděn pod tajnosnubným titulem Kuroneko. Podobně jako v případě Onibaby se i o Černé kočce často mluví jako o hororu, což ale může být zavádějící. Na rozdíl od novodobých západních hororů, které v jádru pojednávají o narušení důvěrně známé reality nadpřirozenem, jež ohrožuje nejen životy, ale především i racionální jistoty postav, má Šindóův film blíže k japonské tradici kaidanů. Tato vyprávění s nadpřirozenými elementy vycházejí z didaktických buddhistických příběhů o karmické kauzalitě a duše zesnulých se zde mstí na vinících či jejich budoucích pokoleních. Tomu také odpovídá styl Černé kočky, který namísto afektu typického pro západní žánrové snímky spřádá v delikátním tempu uhrančivé kamerové kompozice. Fantaskní vyprávění o dvou ženách, jež coby přízraky zabíjí samuraje, kteří je před lety zneuctili a zavraždili, je umocněno jedním z nejklasičtějších motivů japonské narativní kultury. Koncept giri-nindžó, neboli konflikt společenských závazků a osobních emocí, představuje ústřední dramatický prvek většiny vážných samurajských dramat či klasických tragických romancí. Šindó ho využívá k tomu, aby původní buddhistickou moralitu posunul do hořkého dramatu, jehož aktéři právě kvůli svým závazkům ve světech živých i mrtvých nemohou dojít štěstí a klidu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()
Reklama