Všechna jitra světa

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. (18.04.2014)

Pěkný komorní film o hudební genialitě, která je většině smrtelníků odepřena, a bolestech a slastech s ní spojených. Hudební vizionář a jeho žák-nežák, který se "zaprodal" komerci. Ale, propána, jaké to komerci! Francouzská barokní hudba patří k tomu nejúžasnějšímu, co bylo kdy zkomponováno. Film má své tempo a pravidla hry, na které je třeba přistoupit. Jsou to barokní pravidla, kde má vše své místo - strojenost nejen v oblečení a líčení, ale i v činech a mluvě + dnes již těžko pochopitelné společenské normy a mezilidské vztahy. Tvůrci filmu k tomu všemu přistoupili s velkou empatií, které bychom měli být schopni i my. Protože odměna v podobě zážitku za to stojí. (19.02.2015)

"Svěřil jsem svůj život vůni dříví za deště v sadu, sedmi strunám své violy a svým dcerám." Krásné vyznání. Krásný film. Dobová hudba a umně vytvořená vizuální podoba, často záměrně statická. Nic a nikdo se nehýbe, a tak spíše než na film koukáte na dokonale barevně vyladěné figurální malby nebo na zátiší se skleněnými poháry. Niterné, pocitové. Vynikající Donutil jako vypravěč. (26.04.2024)

Ponor do světa hudby v osamění, spojeného s odmítáním reality. Styl filmu, opírající se o vyprávění Colombova žáka o jeho "Mistrovi" se line celým dějem a kompenzuje minimální dialogy jednotlivých postav. Ale v pravý čas tyto dialogy zaznějí a  dotvářejí tak strohé, až kruté vztahy mezi Colombem a jeho nejbližšími. Depardieu a Marielle jsou si naprosto rovnocennými hereckými partnery,  Michel Bouquet v (tentokrát) sympatické epizodní roli malíře Baugina! (07.04.2023)

Film do sebe naštěstí nasál mnoho z výjimečně procítěné, oduševnělé, složité a přece tak krásné hudby, jakou produkoval Saint Colombe. Jedná se tady o prudký konflikt dvou stylů nazírání na hudbu, na lásku a vlastně i na život jako takový. Nemohu se rozhodnout, zda mě vyprávěčský Depardieův infantilní hlas iritoval, nebo uklidňoval, herecký výkon však podal slušný, avšak pojetí samotného Colombea, jakým se prezentoval Jean-Pierre Marielle ho zastínilo spolehlivě. Osoba Marina Maraise je tak hodnověrná i díky ve filmu nebývalé situaci, kdy se problém stárnutí filmového hrdiny vyřeší angažováním otce i syna. Kdyby to tak šlo vždy! (16.12.2004)