Všechna jitra světa

Film oceňovaný odborníky, obdařený řadou uznání. Byl však natolik umělecký, že pro běžného diváka kina byl nestravitelný, pokud zrovna neholduje barokní hudbě pochmurného založení. Životem skladatele Saint-Colomba (J.-P. Marielle) nás provází jeho žák Marin Marais (syn a posléze otec Depardieu). Příběh skladatele, který se po smti manželky uzavřel do svého nitra, do zahradní chaty, kde komponuje pouze pro sebe a své milované dcery. Který takto poznamenán odmítá jakékoliv muzicírování a ve skutečné hudbě nachází něco, co je mimo lidské chápání. I proto je odvržen Marin, který odchází i od skladatelovy starší dcery Madeleine, v níž náhle spatřujeme obraz jejího otce na rozdíl od její živočišnější sestry. Madeleine, která po porodu mrtvého syna těžce onemocní a pak se oběsí. Tady byl jeden scénáristický kolaps, když dívka, která se nemůže postavit na nohy, náhle můžer vystoupit na stoličku, aby si ji pod sebou podtrhla. Jediný herec, který v tomto filmu vynikl byl hlavní představitel Jean-Pierre Marielle, ostatní neměli moc co hrát... Dvě hvězdičky. (19.08.2014)

Vynikající historický životopisný >umělecký< film o barokním violistovi Marinu Maraisovi (1656-1728), jedné z nejvýraznějších osobností francouzské gambové školy, z jehož pomalého plynutí děje za teskných zvuků violy da gamba jako by prýštla ona barokní atmosféra... "Všechna jitra světa mizí v nenávratnu..." - tak jako sláva, vášeň, touhy a marné naděje, jeho hudba však zůstala nesmrtelnou... Řemeslně zručně natočený film možná postrádá trošku svižnější tempo, leč lze říci, že v tomto případě to filmu zase až tak není na škodu. Příjemně klidná, přesto však poutavá podívaná pro zralé a milovníky hudby, barokní obzvláště. - - - P.S. Škoda jen, že Česká televize tomuhle vynikajícímu filmu opět zbytečným dabingem ubrala na autenticitě... (06.05.2006)

Nalákána vysokým hodnocením zde jsem si s nadšením koupila a pustila tento film, ale jsem trpce zklamána. Film plný neskutečných žvástů a tak rozvleklý a o ničem. Navíc se nedá koukat na to, jak "skuteční virtuosové" drží nástroj jak prase kost (Colombe odmítá učit mladého Maraise, jelikož prý není hudebníkem, přitom mladý Depardieu jako jediný mužský představitel tam opravdu předvádí, že umí hrát) - to je opravdu k nepřečkání. Proč je kamera za každou cenu zabírá v detailu, když je to tak okaté, že to nikdy pořádně nedrželi v rukou? Kéž by už filmoví tvůrci pochopili, že točí-li filmy o muzikantech, měli by také muzikanty angažovat, nebo alespoň herce, kteří na ten daný nástroj někdy skutečně hráli. (07.04.2012)

Moc dobrý film, třebaže velmi smutný a depresivní. Bohužel ke konci je již na můj vkus až příliš natahovaný a zbytečně patetický. Taky je mi těžko uvěřit, že by Depardieu mohl tak skvostně hrát na violoncello. Sorry, ale jeho mírně přitroublý, kožený výraz a k tomu takováhle božská hudba – to opravdu nepasuje Naštěstí je po většinu filmu pouze vypravěčem v pozadí. Pro violoncellisty povinnost :-). (24.09.2005)

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. (18.04.2014)