Poslední žena
La Dernière Femme
L'ultima donna
The Last Woman
Réžia:
Marco FerreriKamera:
Luciano TovoliHudba:
Philippe SardeHrajú:
Gérard Depardieu, Ornella Muti, Renato Salvatori, Michel Piccoli, Zouzou, Nathalie Baye, Daniela Silverio, Vittorio Fanfoni, Giuliana CalandraObsahy(1)
Marco Ferreri, nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století, by tento týden oslavil 80 let. Jeho téměř čtyřicetiletá režijní, scenáristická a herecká práce se zapsala do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly ostré reakce již v době svého vzniku. Rodák z Milána natočil své první filmy v zemi Buňuela a Dalího, ve Španělsku a po problémech svých filmů v Itálii našel tvůrčí azyl ve Francii. U nás jsme z jeho kolekce více než třiceti filmů mohli dosud zhlédnout docela reprezentativní ukázku jeho tvorby. Filmy Včelí královna (1962), Harém (1967) a především Velká žranice (1973), či Maso (1991), jsou dostatečnou ukázkou jeho kontroverzní, ale osobně zaujaté tvorby. Film Poslední žena z roku 1976 spadá do jeho "francouzského období", v němž o tři roky dříve natočil jeden ze svých nejzatracovanějších, nejdiskutovanějších a také nejobdivovanějších snímků Velká žranice. Pro Poslední ženu oslovil mladého Gérarda Depardieura, jenž měl dny své největší slávy ještě před sebou, a mladinkou Ornellu Muti, která už měla za sebou poměrně bohatou filmovou historii. Oba herci působí v rolích mladé dvojice nesmírně přirozeně a díky ničím nespoutané Ferreriho režii vytvářejí na plátně nejen působivé drama milostného vztahu, ale působí zároveň jako prototypy chování i přemýšlení mladé generace oné konkrétní doby, 70. let minulého století. Zdánlivě všední život mladé dvojice probíhá v několika plánech, od sexu v jeho nejfyzičtější podobě až k principům ženství a mužství obecně a jejich rolí v rodině i společnosti. A jako u Ferreriho vždy, projeví se tyto vnitřní úvahy nakonec zcela otevřeně, zpodobeny fyzicky, v šokujícím finále, které není radno prozrazovat předem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (56)
Človek by neveril, že sa dá natočiť hodinu a trištvrte dlhá komorná vzťahovka, v ktorej nie je buď žiadna, alebo len veľmi zvrátená psychológia postáv. Ornella krásna, o to viac nechápem jej postavu. Depardieu hrajúci bez zaváhania, o to menej chápem jeho prítomnosť v čisto falickom filme. A toho decka mi bolo ľúto. Ja mám úchylnosti rád, ale keď sú k niečomu dobré. A toto vlastne ani nebolo úchylné, iba primitívne. ()
Možná mě někteří odsoudí, jako úplného zvrhlíka, ale mně se ten film opravdu líbí a hodně. Od úvodních scén jsem se skoro dusil smíchy. Ani nevím, u kterého filmu jsem se naposledy tak pobavil. Možná jsem byl až vzácně dobře naladěn. Časem jsem se ale nutně smát přestal. Změna nastala s blížícím se koncem, kdy dětinskou hru a zvířecí pudy nahradilo postupné emoční zhroucení postav. Situace, které byly na začátku k smíchu, se stávají později děsivě mrazivé tak, aby vše vyvrcholilo neuvěřitelným finále. Možná jedním z nejvíce šokujících v historii kinematografie. V tomto filmu prostě funguje všechno, jak má a plní to svou úlohu beze zbytku. To se povede málokdy. Klobouk dolů před celkovou koncepcí. ________ Nyní už trochu podrobněji. Režisér Ferreri si znovu bere pod drobnohled vztah muže a ženy v dobové společnosti. V moderní společnosti plné sexuální nevázanosti a myšlenkového a citového odcizení. Zvolená témata mají mnoho společného s jinými režiséry. Napadá mě třeba Antonioni. Výrazové prostředky, které používá Ferreri, jsou ale zcela odlišné. Ferreri nikdy nebyl nadšeným studentem lidské duše. Místo bolestivého duševního rozkladu tak demonstruje destrukci vztahu fyzicky. Pomocí obrazových prostředků. V tom je opravdový mistr. To, co předved ve svém dramatu POSLEDNÍ ŽENA, pro mě nemá obdoby. Vezměme si třeba práci kamery. Všimněte si, že celá řada scének uvnitř bytu, je točena na jeden dlouhý záběr. Gérard vykonává nějakou činnost, pak přejde z místnosti do místnosti, kde se již něco děje a dochází k další změně. Kamera ho při tom celou dobu sleduje. Střih je omezen na minimum. Tento proces dává scénkám prostorový rozměr. Celá scéna díky tomu působí reálně, organicky a doslova vtahuje do dění. Krom pečlivé obrazové výstavby a přesné osobní vize, která jde realizovat asi skutečně pouze u autorského filmu, potřeboval Ferreri opravdu kvalitní herce. Herce, kteří dokážou dát jeho představě podobu. I v tom byla Ferreriho síla. Nevím, pro kterého jiného režiséra, by byly hvězdy jako Depardieu a Muti ochotní zahrát podobné scény. V dnešní době si vznik něčeho podobného nedovedu představit už vůbec. Ornella Muti a její chladná krása v kombinaci s neřízeným živočichem Depardiem vytvořili dokonalý pár plný kontrastů. Vzorová ukázka rodinného života, který vlastně s rodinnou nic společného nemá. Vztah založený na čisté sexualitě. Jakmile se má vztah kamkoli pohnout, narážíme na problém. Někde uprostřed všeho zůstává otcovo nemanželské dítě. A znovu přichází hra se symboly. Vize penisu, jako středobodu vesmíru, okolo něhož se točí svět a život samotný. Absurdní představa říkáte si? Podívejte se na film, jak takový svět funguje. Penis jako symbol vzájemného odcizení, společenského rozkladu a všudypřítomného chaosu. Smrt jako jediný únik je zde nahrazena sebedestrukcí těla. Jde o krutou sebeoběť, jako nutný krok k usmíření. Závěrečná surrealistická vzpomínka na Bunuela zde má vyšší symbolistický význam. 90% ()
Muž a žena jako dva naprosto odlišní tvorové, jejichž vztah je plný lásky, zloby, chtíče, osamění, žárlivosti a činů, kterých člověk může litovat do konce života. Syrové a necenzurované obnažení vášní, které někdy mohou mít tragické následky. Pokládání otázek o lidské sexualitě, o rolích ženy a především muže v emancipované společnosti 70. let. Snímek s naprosto přirozenými herci a dvěma vyčnívajícími scénami: jedna krásná - on, ona, ono v posteli; druhá strašná, silná, poslední... Ztuhlost, bezmoc, zdrcení. Závěrečné titulky. (ze 4 na 5* čistě kvůli konci). ()
Tento film upoutá především svou zvrácenou snahou o to, aby obsahoval co nevíce nahých scén, a ještě to dělá s velice neosobním přístupem k vlastnímu příběhu i k divákovi. To byl sice možná záměr, jenže takovouto formou netaktně zabíjí jakoukoli filmařskou i lidskou přirozenost. Stejný příběh (který obecně není nijak příliš zajímavý) by se, věřím, mohl bez ztráty účelnosti sdělení natočit dočista jinak a přijatelněji. ()
Kontroverzná dráma kontroverzného režiséra rozpráva o živote mladej dvojice, ich pohľadov na vtedajší svet a spolužitie. Nežná a krásna Valéria a majetnícky Gerard starajúci sa o dieťa, rozpitvávajú vzťah muža a ženy do absurdity. Príbeh o samote v súžití zvýrazňuje striedanie veľkých celkov s detailami tvárí, akoby chcel Marco Ferreri zvýrazniť stratenosť jednotlivca. ()
Reklama