Camille Claudelová

Roztržená múza v nekontrolovatelné nadvládě sžíravě vzdychající naléhavosti. Lidská touha, sny, pohrdání i rivalita na schodišti ornamentů umělecké mentality. Skulptury jako apoteóza vášní, jako spáleniště citů. Citů ubodaných pod spodničkou prostorové imaginace. Viněta duše umělkyně v šantánu běsů, rozpuštěna v mystickém prachu odosobnění, tulácké píli a odříkání. Těla svázaná vlastní tyranií, blízká metabolismu žalu. Jen protest a ponížení rvoucí tvář talentu. Opájení, bída, rozčarování, hořkost, labilita, tiché výkřiky vytesané do soch nehybných, mlčících, vše pozorujících, živoucích mement vlastního zhroucení. Kompliment vnitřního úspěchu, tam ve světě nechtěný. Libreto vlastního pozvání ctižádosti, mrzutost z nedokončeného očekávání a neopětovaného uznání. Umění, které povznáší, umění, které je prosté opěvovaní, tryská osamělou bolestí, nejistou přítomností. Nekonečná genialita umu lapená v mýtu etue, který v(y)klouzl do/z paměti. Umělecké dílo, které hledí, prochází, rozprašuje a zachycuje náladu hybnosti "zastavených" nářků. (28.11.2014)

Což o to, na výstavu Camilliiných soch bych zašel rád, životopisný snímek o trpkém údělu umělce, co vybočuje z davu, ale jen potvrzuje, že ten žánr vyžaduje zvláštní přístup, jinak se příběhy potenciálně fascinujících osobností snadno mění v ušlechtilou nudu. A přesně tohle se podle mého přihodilo Nuyttenovu filmu. Pranic nepomáhá ani angažmá půvabné Isabelle Adjani v hlavní roli ani přítomnost slavného Gérarda Depardieu coby jejího protihráče. Jak mám pro Isabelle slabost, tady mi trýznivě pomalé plynutí času ani v nejmenším nezpříjemňovala, jakkoliv její výkon rozhodně není špatný. Jenže to je na vznik velkého filmu málo. Camille Claudelová totiž vypadá jako typický výtvor někoho, kdo je přesvědčený o tom, že vysoké umění musí být přímo úměrné počtu mikrospánků, které nebohý divák při sledování podstoupí. Tohle chtělo nůžky, lepšího scénáristu, originálnější režii, chtělo to zkrátka hrozně moc. Celkový dojem: 25 %. (09.03.2015)

Umělecký svět plný krásy se postupem času mění ve svět ponurý. Být geniální neznamená být šťastný. Camille je toho důkazem, měla dar od boha, jen nechtěla ve být stínu Rodina, kterého milovala a nenáviděla zároveň. Postupně jí to ubíjelo až se zbláznila. Fantastický výkon Isabelle Adjani, film stojí za to vidět už jen k vůli ní. (26.11.2013)

Příběh Camille Claudelové určitě není ojedinělý, v historii se najde celá řádka bohem nadaných lidí, kteří se utápěli v trýzni nepochopení, kteří bojovali s nepřízní osudu a nakonec se jejich život zvrtnul do nevyhnutelné tragické koncovky. A tento film podobný osud zobrazuje nezapomenutelným a výjímečným způsobem. Hodně tomu přispěla především naprosto dokonalá Isabelle Adjani v titulní roli. Výborný byl i Gerard Depardieu v roli Augusta Rodina. Ale nejen herecké výkony, ale i hudba a vůbec všechno co film dělá filmem je na tomto snímku hodně vysoko - no vždyť 7 vyhraných Césarů a k tomu ještě dalších 7 nominací hovoří za vše... A aby toho nebylo málo, dvě nominace na Oscara - tady si myslím, že Isabelle by si ho zasloužila víc než Jessica Tandy za Řidiče slečny Daisy. I když je v druhé půlce film kapku depresivní, stojí rozhodně za to se do něj vnořit a pronikat pod povrch duše skutečného umělce - umělkyně. Je s podivem, že tento film je u nás prakticky neznámý...***** (26.09.2006)

Film o psychicky vyšinuté extravagantní sochařce, která mi byla od počátku proti srsti a s postupem děje a její choroby mi lezla na nervy stále víc - což asi nebylo záměrem autorů. Nicméně u mne jim to takhle vyšlo. Svár mezi šílenstvím a talentem je vděčné téma, které vždycky nabízí pohled, který je atraktivní. (22.11.2013)