Tristesse

Nejgeniálnější česká pohádka, která nemá slabé místo.Chytrý a vtipný scénář, vynikající herecké výkony, výborná hudba, úžasné hlášky. Nelze jinak než 5*.

Pokud si některý z filmů ze Svěrákovic dílny zasloužil Oskara, tak je to právě Obecná škola. Je to autentické, bez zbytečného kalkulu, lehce cimrmanovské, laskavé a úžasně nadčasové. Nezapomenutelný Jan Tříska v roli Igora Hnízda, jedna z posledních rolí Rudolfa Hrušínského, rozkošná Libuška Šafránková, dětští herci, kteří nepřehrávají. Prostě kultovka.

Brilantní studie čecháčkovské duše s typickým Formanovým postupem - komedie, jež se postupně přetaví v tragédii. Každopádně jeden z nejlepších českých/československých filmů vůbec.

O filmu jsem si poprvé přečetla před dávnými lety v časopisu 100+1. Už nevím, co mě v dětsví na něm tolik zaujalo, jestli ta odhodlanost Isabelle Adjani, aby film vznikl, nebo Gerard Depardieu, na fotce z filmu téměř k nepoznání a mně doposud známý především z bláznivých komedií s Pierrem Richardem. Film jsem viděla pochopitelně až o mnoho let později. Cesta k tomuto snímku byla poměrně trnitá a příprava trvala několik let. Když si Isabelle Adjani přečetla knížku „Camille Claudel“, kterou napsala sochařčina praneteř Reine-Marie Paris, věděla, že je to role jako stvořená pro ni. Adjani nejdříve musela přemluvit potomstvo Camillina bratra Paula Claudela, aby jí prodalo filmová práva, přimět svého bývalého partnera Bruna Nuyttena k režii, (i když doposud se věnoval pouze kameře), přesvědčit Gerarda Depardieu, aby si zahrál Rodina a ještě na to sehnat peníze. Úsilí se rozhodně vyplatilo a snímek byl po zásluze ohodnocen několika Césary, dvěma nominacemi na Oscara a rovněž tak Stříbrným medvědem v Berlíně za hlavní roli. Dílo Camille Claudel určitě není pro širokou veřejnost tolik známé, jako sochy Rodinovy a tento film poskytl divákům nejenom pohled do sochařčina nitra, ale zároveň seznámil i s její pozoruhodnou prací. Camille měla nesporný talent, srovnatelný s Rodinových, avšak nikdy neměla prostředky, aby mohla vytvářet sochy takových monumentálních rozměrů jako Rodin. Jednalo se spíše o sochy drobnější, ale o to více byly nadány osobním až intimním nábojem. Camille byla pro Rodina žačkou, múzou, modelkou, spolupracovnicí i milenkou, soupeřem i nepřítelem. Vybrala si nelehkou cestu, protože ve své době byla žena – umělkyně stále ještě jevem ne tolik obvyklým. Svým odhodláním stát se sochařkou dělala těžkou hlavu především své matce, která rozhodně její počínání neschvalovala. Její matka viděla úlohu ženy stále pouze v manželství, mateřství a domáckých pracích. Z rodiny jí ponejvíce podporoval otec a z počátku i bratr, pozdější diplomat a básník. Camille bohužel nebyla obdařena pouze velikým talentem, ale také komplikovanou povahou a především sklony k psychické poruše. Rozchod s Rodinem a další události v jejím životě jí přivedly k alkoholismu, do stavů nepříčetnosti, či naopak do letargie, kdy žila osamocená, bez komunikace se světem, obklopená nepořádkem a kočkami. Bratr Paul zařídil její nechtěnou hospitalizaci v ústavu, kde zůstala až do své smrti. I když se její stav zlepšil a zřejmě by mohla fungovat mimo ústav, rodina odmítla vzít si jí zpět a tudíž setrvala v blázinci do konce života, obklopená mentálně retardovanými spolupacientkami. Film Camille Claudel je velmi povedené dílo. Bruno Nuytten se role režiséra zhostil výborně, rovněž kamera je úžasná a vše působí hodně autenticky. Nejdůležitější jsou ovšem herecké výkony. Gerard Depardieu hraje rád, hraje hodně a úroveň jeho výkonů je řekněme proměnlivá. Každopádně role Rodina mu perfektně sedla a předvedl svůj herecký talent v plném lesku. Pokud se sejdou sebevíce talentovaní herci a nefunguje mezi nimi chemie, je pak ztracen celý film. Zde mezi hlavními představiteli fungovala na jedničku. Srdcem celého filmu je Isabelle Adjani, která zde podává nesmírně emocionálně silný a intenzivní výkon. Ztělesňuje Camille zhruba v rozmezí čtvrt století, od dvacetileté, tvrdohlavé, nadšené sochařky plné života, až po zcela zlomenou a vyhořelou ženu. Ve všech fázích je vynikající. Fascinující je rovněž její práce s hlasem. V době Camillina mládí zní příjemně a svěže, v opilosti hrubě a chraplavě, v době, kdy se projevila její duševní porucha naplno, jakoby kovově a dutě, no a v momentě kdy na Rodina křičí v amoku „Rodiiin“ a převrací mu před domem popelnice, tak až tuhne krev v žilách. Pokud si Isabelle Adjani onehdy v osmdesátých letech kladla za cíl svojí rolí oživit zájem o téměř zapomenutou umělkyni, tak se jí to rozhodně (alespoň v mém případě) podařilo.