610 metrů nad zemí

Fyzicky nepříjemný zážitek. Nejedná se o snímek, na který by se dívalo snadno, jelikož režisér dovedně pracuje s lidským strachem z výšek a pomocí různých úhlů snímání či výrazných sugestivních pohybů kamery (např. kroužení kolem protagonistek) pobízí diváky k vegetativní reakci. Škoda, že si Scott Mann nedal záležet i na scénáři, protože se mohlo jednat o jeden z nejlepších survivalů posledních let. Pokud zde má někdo zkušenosti s pohybem ve vertikálním prostoru, tak se při pohledu na bezradnost hlavních postav jistě musel chytat za hlavu. Jakožto zdejší hororový expert nemám volného času nazbyt, leč pár horských vrcholů jsem již zdolal a při sestupu mnohdy využil princip vláknového tření. Divím se tedy, že zkušené lezkyně nedokázaly správně vyhodnotit situaci a vhodně zaimprovizovat. Kolem konstrukce věže totiž stačilo ovinout lano, které by jim posloužilo jako prodloužené ruce a zároveň jednoduchá slaňovací brzda. Po pár minutách už by mohly v bezpečí pózovat pro své fanoušky. Závěr filmu působí extrémně uspěchaně, jako by se střihači splašily nůžky, a navíc nedává žádný smysl. Becky se totiž před svým vysvobozením dopustila hned několika trestných činů, takže by neodjela s otcem domů, nýbrž s policisty do cely předběžného zadržení. Navzdory scénáristickému klopýtání přeci jen převažují mírná pozitiva, a tak snímku Fall uděluji tři silnější hvězdy. (28.08.2022)

Překvapení, o kterém jsem ještě ráno nic nevěděla. Nervy drásající momenty, kdy jsem prostě musela schovávat hlavu do dlaní a hlasitě nadávat. A to skoro neustále. Nevím, jestli tomu pomohl fakt, že jsem kdysi slítla z dvaceti metrové výšky a od tý doby je nesnáším. Nesedl mi jen twist ke konci filmu. Proběhnout to přímočařeji bez twistu, myslím, že by to atmosféře jen přidalo. Na omezené možnosti jedné plošiny hodně vysoko v pustině moc dobrá práce všech zúčastněných. Bavila jsem se. Kiksy ve scénáři neřeším, mně ve stresu taky mozek dost vynechává. Za mě to funguje. Byla jsem ty necelý dvě hodiny napnutá víc jak kšandy poctivýho pivaře. (06.09.2022)

Fall oficiálne vyhlasujem za najextrémnejší filmový zážitok v živote. Kdeže ľakačky v najtrápnejších hororoch, na toto sa proste nedalo pozerať s neustále otvorenými očami a s pokojom v duši. Ako človek, ktorý by vo výške dvadsať metrov po stúpaní po vnútornom rebríku skolaboval, si myslím, že to presne sedí. Rozumiem, že to nemá s realitou absolútne nič spoločné a Huntove výkony oproti týmto babám pôsobia ako lozenie po lane v telocvični. Ale ak je zážitok tak intenzívny, tak odpustím aj scenáristické klišé, občas ťažko počúvateľné dialógy a absenciu explicitného zobrazenia záchrannej akcie. (19.09.2022)

Šílenost, u které jsem místy myslel, že to nedokážu dokoukat, jak moc to bylo fyzicky nepříjemné. Jenže neznat konec bych nevydržel, protože to bylo současně tak nesnesitelně napínavé, že jsem prostě musel vidět, jak to dopadne (v tomto ohledu mě trochu zamrzelo, že jsem finální rozuzlení odtušil dopředu, a předvídatelných momentů tam bylo víc, např. s tím supem nebo lidmi v karavanu). U takového filmu se asi nelze vyhnout tomu, že vám ve scénáři uteče pár nelogičností, takže jsem nad nimi celkem mávnul rukou (nejvíc mě asi zarazilo, že dívky nikomu nedaly předem vědět, kam jedou, a že je nijak neznervóznil technický stav žebříku, když po něm lezly nahoru), a místo toho jsem se nechal ohromit tím, s jakým málem si film vystačil a jak věrohodně to celé působí (byť třeba to dobíjení dronu mi přišlo jako strašný nesmysl). Naposledy mě podobným způsobem rozsekala možná Díra, ale tenhle film s ní stejně asi nesnese srovnání, protože tak drásavou iluzi závrati jsem u filmu snad ještě nezažil (a to dokonce ani před lety v Imaxu u Muže na laně). Vlastně ten film nenávidím za to, jaké peklo mi připravil, a už se k němu rozhodně nechci nikdy vracet, ale k tomu geniálně jednoduchému námětu prostě nemůžu už z principu necítit respekt. (18.09.2022)

„Dvě instapičinky a ztopořená anténa“ je minimalistická, strhující, naprosto parádně natočená a místy až nepříjemná podívaná napínací třídy Zmrzlouš pro všechny milovníky výšek a hloubek, u níž vám budou zalézat koule do břicha („a rolovat se pysky“ – uvedeno z důvodů pohlavní antidiskriminace, i divačky jsou přeci skoro lidé), panicky se občas budete chytat křeslových opěradel a ujišťovat se, jestli furt máte v obýváku podlahu. Její jedinou vadou evidentně je, že tam ke konci nepřisvištěl nějaký ten prolatexovaný bukvoid a nezachránil Lojzkám Lejnovým den, proto se tu trestuhodně potácí v modrých číslech všech těch převkusných rozumbradáčů. Já osobně mám pro strach z hloubek uděláno, mnohokrát jsem již bez bázně a hany pohlédl do bezedných pekelných chřtánů, v nichž by normální smrtelník pištivě plandal, ovšem musím přiznat, že tady jsem se párkrát nutně potřeboval podívat na strop a vynulovat gyroskop. Kremnofobikům vřele doporučuji zahryznout se před projekcí do pryžové hadice, nebo se na to pro zachování mentální stability rovnou raději vysrat. Pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „ostrakizovat se od obrazovky“. Stejně se zachovají i socky s uhlopříčkou menší než metr, na hloupých telefonech to prostě fuckt nevynikne a budete tomu nezaslouženě kurvit rejtynk. A samozřejmě u toho neprstěte sestru jako NĚKTEŘÍ, je to prý pak méně napínavé! (15.09.2022)