Anatómia pádu

Natěšení bylo až příliš vysoké, Anatomie pádu je jen lehce nadprůměrné soudní drama/charakterová studie, které sice umně, ale předvídatelně a očekávaně kupí jedno klišé za druhým, ať už to festivalové nebo žánrové (true crime). Výsledek je tak svým zpracováním a vyzněním v podstatě jen filmovou verzí loňské minisérie Schodiště, zkrácenou o pár hodin. 7/10 za ten strhující herecký výkon. (16.07.2023)

Důvodů vyrazit do kina na letošního vítěze Cannes je celá řada: 1. Vynikající Sandra Hüller v ústřední roli spisovatelky Sandry, jejíž manžel jednoho dne záhadně umírá v domě, kde byla tou dobou přítomná pouze ona. Sandra dokonale zvládla zahrát ženu, která může být stejně tak zdrcená vdova jako chladnokrevná vražedkyně. 2. Vystavění zápletky od několika okamžiků před úmrtím Sandřina manžela až k několikadennímu soudnímu procesu se Sandrou. Film má dvě a půl hodiny a není to jednoduché pokoukání, přesto vás udržuje v napětí až do konce, protože prostě nevíte, co si máte myslet. 3. Herecký představitel Sandřina jedenáctiletého nevidomého syna, se kterým po většinu času soucítíte a v jednom momentu ho chcete zabít. Klučina to zahrál skvěle a klobouk dolů také před psím "hercem". Co bych ale přece jen Anatomii vytkla, je možná až přílišná snaha o chirurgickou přesnost ve všech směrech, z celého výsledku se tak vytrácejí emoce, s čímž souvisí i téměř nulové napojení na hlavní hrdinku. Byla jsem ale upřímně zvědavá, jak všechno dopadne. Výborný film, pokud chcete trochu potrápit mozkové závity. (19.10.2023)

Po delší úvaze jsem zvedla hodnocení na plnou palbu. Vše, co mně hned po skončení napadlo a rozhodilo se nakonec ukázalo jako velmi dobrý tah včetně závěrečného finále. Sandra se Samuelem a nevidomým synem chtěli začít někde jinde a tak manžel inicioval odstěhování do větší dřevostavby a asi i daleko od lidí. A tam to všechno začíná. Momentem nalezeného, mrtvého Samuela se začíná odvíjet drama, kdy byla podezřelou právě jeho manželka, která s ním byla v tu dobu sama doma. Následuje delší část ze soudní síně, kde se přelévaly moje pocity od podezření, že to skutečně provedla až po důkazy, které mě zase naklonily k opačnému názoru a mezi tím vším se pohyboval jejich syn, který tady měl také svůj prostor ke své úvaze. Všechno bylo tak načrtnuto, aby jsem byla přesně takto rozhozená až do závěrečného konce. Sandra Huller přispěla určitě k mému vyššímu hodnocení, protože její výkon byl vynikající, ale nechci vynechat ani žalobce a už vůbec ne výkon jejího nevidomého syna. Je to jeden z filmů, které bych viděla ráda ještě jednou, ale znám se jak to v reálu chodí......... (24.01.2024)

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Klasická evropská charakterová studie, která do popředí tentokrát staví ženu, jež je matkou, manželkou a spisovatelkou. Jednoho dne je její muž nalezen mrtev a vyvstává otázka, co bylo zapříčiněním jeho smrti. Divák je zde postaven do stejné pozice jako samotný soud, kdy vidíme víceméně jenom scény nebo důkazy, které jsou u soudu předloženy. Za oponu nevidíme a ani nám nikdy není ukázáno, jak k Samuelově smrti vlastně došlo. Známe jenom výsledný verdikt, ale ani soudce není neomylný. Pokud bych měl říct vlastní názor, tak Samuel spáchal sebevraždu, ale psychicky jej k tomu dohnala manželka. Vinná je tím pádem stejně, ale fyzické a psychické násilí a zdraví do stejné roviny bohužel stále stavěno není. Jestli někomu vrazíte do zad nůž a nebo jej k tomu doženete, aby si to udělal sám, tak se k tomu stejně stavět nebude. Začátek filmu mi jinak ale přišel neskutečně otravný a zajímavé to začalo být až se samotným procesem vyšetřování a soudem. Hodnocení: 70 % (10.10.2023)