Pád Berlína I.

Lány, závody, láska - ukázkový příklad ikonografie socialistického realismu, naznačující temné spojenectví Německa a Británie. Dnes slušná zábavička na úkor doby za 3-4*. Obraz si vypomáhá soudobými ukázkami vojenské techniky, autentickými válečnými záběry i modely leteckých formací a mírně mě rozhodila scénáristická zkratka od Moskvy ke Stalingradu. Hitler vyšiluje hřímavou ruštinou, Werich (i podřízená role v tvůrčím týmu mu sluší) si kolébavě užívá dočasnou roli světovládné dvojky a Aljoša pod vedením moudrého Hospodáře bojuje za vlast až k Jaltské konferenci. Kostrbatá, ale poučená režie, kamera a střih plus adaptace Šostakovičovy hudby (budovatelské z donucení) povinně vydělaly v Karlových Varech 1950 Křištálový globus. (06.03.2012)

Tohle je maso. Už chápu proč má tolik lidí k tomuhle filmu výhrady. Hitler zobrazenej jako totální vocas (ne, že by nebyl, ale tohle je extrém) Stalin byl vlastně fajn týpek a SSSR ráj na zemi, kde vůbec nebyli masové popravy, koncentráky na Sibiři a hladomory! Ps : Nevědět to, tak Wericha jako Göringa bych fakt nepoznal.60% (01.03.2016)

Pěkný stalinistický žrádlo. Propagandistický arcikýč, jemuž není rovno. Míra překrucování historických reálií je zde skutečně pozoruhodná - o paktu Ribbentrop-Molotov zde nepadne ani zmínka a Spojenci jsou líčeni jako banda neschopných idiotů, zatímco Stalin je vykreslen jako rozšafný chlapík, geniální válečný stratég, mírotvorce a moudrý státník, kterého jedna z hlavních postav, slévač Aljoša, zastihne při okopávání stromků. Film se topí v záplavě patosu, obrazového klíče, schematismu, historických lží a manipulací a jeho sledování vyvolává u dnešního diváka bezděčně smích, protože se člověk zdráhá věřit, že tohle mohl někdy někdo brát vážně. Pro Čechy jsou oba filmy pikantní v tom, že roli říšského maršála Hermanna Göringa ztvárnil milovaný klaun Jan Werich - no, tuto roli si jistě za rámeček nedal. Film je nadto neuvěřitelně špatný i z technického hlediska, scénář nevypráví žádný příběh a celý film je jen slepencem volně pospojovaných epizod, jejichž hlavním úkolem je v první řadě vykreslit Stalina v co nejpříznivějším světle; o nějakou filmovou zábavu v moderním slova smyslu zde vůbec nejde, ten film není "epický" ani omylem. Ve způsobu, jímž je natočen, připomíná důvěrně povědomá vyprávěcí schemata, která známe z pozdějších filmů: film v jedné linii sleduje osudy prostého slévače a učitelky, z nichž válka udělá vojáka a německou zajatkyni, a v druhé linii film ukazuje vysokou politiku: excentrického pošuka Hitlera (s jeho nohsledy), s jehož stupňující se nepříčetností kontrastuje stoický klid a rozvážnost Stalina (herečtí představitelé obou diktátorů jsou mimochodem svým předlohám neuvěřitelně podobní). Válečné scény jsou nudné a statické, ty politické jsou pro změnu trapné k zalknutí, celý film je nesnesitelně debilní. Ve výsledku koukáte 70 minut na neuvěřitelnou filmovou sračku, u které nevíte, jestli si rvát hrůzou vlasy z vlasy, smát se šíleným smíchem, nebo zvracet hnusem - pro vystihnutí pokleslosti tohoto filmu nejsou slova. (10.06.2015)

Komsomolská pravda a loutkové politbyro. Krásné, jak spolu s těmito gumákovými opusy člověk lépe chápe celý průser čs. kina, do kterého jsme se tak lehce dostali Benešovým podpisem. Nevidět Zítra se bude tančit všude 15x, nevěřila bych, že Stalin může fungovat jako seznamovací kancelář. Ocelář a učitelka by sice k sobě měli i tak blízko, protože ocelář to nebyl ledajaký, ale jedině radou Stalinovou překlenuli tito i kulturní rozdíly. Jak prosté, milý Watsone. Elixír zapůsobil opravdu mocně, když se i Ева Браун stala fanynkou Claretty Petacci a kontrolovala svému Vůdci nehty. A co na to Y. Verikh? Vystřídal dva mocné kostýmy, jednu sváteční uniformu s řády v barvě námořnické modři ve velikosti menšího stanu, a druhou v domácím stylu, bohužel s hořlavou koženkovou vestičkou v barvě říšského dřeva. A Stalin? Však víme, jak to s takovými bývá. Sadař - sadista. (15.12.2010)

Je po strašné válce jakou moderní lidstvo 20.stol. zažilo. Píše se rok 1949. Na ruinách a troskách zničených sovětských měst vyrůstá tato slavná sága o PÁDU BERLÍNA. Co se dá jiného natočit než oslavovat vítězství země, které byla vnucena válka nabubřelého nacistického Německa, které vedl poloblázen Hitler. Film se velmi drží faktu a v dialozích se dokonce řídí historickými fakty tak, jak je mnozí němečtí generálové popisují. Je třeba se divat na tento epický velkofilm jako na úžasnou snahu zachytit pro historii obrazem věcí tak, jak se skutečně udály. Bez zbytečného sentimentu a bez příkras. (19.02.2008)