Pád Berlína II.

I keď je tu druhý diel omnoho lepšie hodnotený, mne sa viacej páčil ten prvý. Neochvejný postup sovietskych vojsk priamo na Berlín pôsobí až groteskne a akcia veľmi nepresvedčivo. Práve preto som sa z veľkej časti počas filmu nudil ale tiež som sa pobavil na totálne umelo pôsobiacom Stalinovi a konečnom stretnutí Aljušu a Nataši, ktorý stáli meter od seba a nevedeli o tom. Záver filmu patrí monumentálnemu príchodu Stalina do dobytého Berlína (samozrejme nič také sa nikdy nestalo) za jásotu tisícok vojakov a jeho veľký prejav o definitívnej porážke Nemecka a o lepšej budúcnosti. A celkom by ma zaujímalo, čo o tomto filme hovoril a skutočne si myslel sám veľký generalisimus? (24.05.2008)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Na tohle se dnes už takřka nedá dívat! Resp. leda jako na cennou historickou výpověď vypovídající o šokující míře propagandistické absurdity své doby. Z dnešního pohledu se jedná takřka o grotesku - ovšem grotesku, ze které mrazí v zádech. Tohle dílo v podstatě nemá daleko k Chaplinovu Diktátorovi, jenže rozdíly v pojetí a v záměrech zesměšňovat nacistickou nabubřelost a chování německých oficírů jsou pochopitelně zjevné. Zde se proti zcela nekontrolovatelně vyšinutému, psychopatickému Hitlerovi staví do opozice neuvěřitelně a až směšně rozvážný, klidný, mírumilovný a o blaho svého lidu se starající tatíček Stalin. V porovnání k historické skutečnosti o poměrech sovětského lidu a postoje Rudé armády k vlastním vojákům o to více vyzní zcela zákeřná a zrádná faleš, s jakou tento film věší všem divákům se vší odpornou troufalostí bulíky na nos. (27.02.2011)

Po všech stránkách je tohle pokračování lepší než první díl. Kecám, po všech ne. Nicméně je zde k vidění spousta akce i pověstný Aljošův hod samopalem, kvůli kterému rozhodně stojí za to film vidět. Více prostoru dostává i zuřivec Dolfík, kterému se vůbec nic nedaří. Hudba také není marná, ale úplně jsem zde postrádal hymnu při pokládání vlajky, za což automaticky hvězdičku strhávám. I když závěr v Berlíně s přilétnuvším Stalinem, který tam mimochodem ve skutečnosti nebyl, ale koho zajímá skutečnost, je skutečně vrcholným zimiriavky nahánějícím vyvrcholením filmu. Pevně věřím, že nejeden soudruh a soudružka u toho i povinně vyvrcholovali. Celkově to vidím maximálně na 2*. (05.08.2013)

Hnusná, odporná propaganda, je mi z ní zle a nenacházim vhodných slov, jak její zrůdnost popsat. Odpad, protože ani tomu Janu Werichovi v úloze Goringa se nemůžu smát. Stalin okopává v bílé uniformě stromky, představitelé západních mocností jako Churchill nebo Roosevelt jsou příšerné karikatury, Jaltská konference je tudíž fraška.. Naprosté šílenství. Ačkoliv je to tak moc absurdí, tak se u toho nemůžu ani bavit, když vím, že takovéto filmy oblbovali tehdejší diváky a mohli sloužit jako učebnice historie, kde jsou zobrazeny událost, tak jak se skutečně staly.. Když si představím, že tohle někdo bral vážně, tak je mi vážně smutno. Když hlavní hrdina, voják Alexej, zlikviduje Německého vojáka dobře vrženou puškou a pak si libuje, že zajal důstojníka, když Americký zajatec volá na popravčí četu v koncentráku: "Jsem Američan, Johnsone, řekněte jim to" a ten odvětí : "Já neumím mluvit s lidkýma zrůdama," když Hitler tvrdí, jak ho podporují Americké obchodní kruhy a jak mu Američané jdou na pomoc, když Nataša vidí na obloze letadla a tvrdí, že pozná Ruské stroje podle zvuku, když se Anglický diplomat domlouvá s Němci na dodání kovů na výrobu německých tanků, když Eisenhower vypráví, že US Army je v chaotickém stavu a má neskutečné problémy se zásobováním, když je vztyčena Sovětská vlajka nad Říšským sněmem, Alexej zařve Vítězství a všichni se daj do zpěvu a tance jako v nějaké pohádce, nebo když Stalin říká Žukovovi: "Vemte si tanků co nejvíc, stejně z nich po válce uděláme pluhy," tak když tohle vidím, vážně mi není do smíchu, ale spíš smutno. Díkybohu, že je tahle doba pryč. Fanouška vojenské historie potěší, že Německá technika je autentická, což je pochopitelné, spoustu toho v Rusku po válce zbylo, než to sešrotovali..a předělali na pluhy. Mimochodem, na konci má Stalin projev na Berlínském letišti, což je událost, která se nikdy nestala. Tolik k věrohodnosti filmu. (11.05.2008)