Pád Berlína I.

Ukázkový příklad, jak lze z vážného válečného filmu vyrobit pro dnešního diváka komedii. Dvě dějové linky, jedna sledující slévače Aljošu a dívku Natašu, druhá zase zachycovala dění v politických kruzích, se ovlivňují pouze v tom smyslu, aby ukázaly "báťušku" Stalina v těch nejlepších barvách, jako hodného starostlivého tatíčka a nepřítele jako figurky z grotesky. Schematické vykreslení postav navozuje až groteskní směšnost postav německé válčící strany, despotickým Hitlerem, jež si myje hlavu elixírem, počínaje, přes zrádného Werichova Göringa a neschopné generály, zfanatizovanými vojáky v zákopech konče. Stalin oproti nim jako rozvážný otec národa se setkává s dělníky a okopává zahrádku. Vcelku nepůsobí ve své bílé uniformě ani jako diktátor, ale spíše jako blahobytně si žijící strýček mlynář, který si zve na návštěvu dělníka z celého SSSR. (12.02.2008)

Pěkný stalinistický žrádlo. Propagandistický arcikýč, jemuž není rovno. Míra překrucování historických reálií je zde skutečně pozoruhodná - o paktu Ribbentrop-Molotov zde nepadne ani zmínka a Spojenci jsou líčeni jako banda neschopných idiotů, zatímco Stalin je vykreslen jako rozšafný chlapík, geniální válečný stratég, mírotvorce a moudrý státník, kterého jedna z hlavních postav, slévač Aljoša, zastihne při okopávání stromků. Film se topí v záplavě patosu, obrazového klíče, schematismu, historických lží a manipulací a jeho sledování vyvolává u dnešního diváka bezděčně smích, protože se člověk zdráhá věřit, že tohle mohl někdy někdo brát vážně. Pro Čechy jsou oba filmy pikantní v tom, že roli říšského maršála Hermanna Göringa ztvárnil milovaný klaun Jan Werich - no, tuto roli si jistě za rámeček nedal. Film je nadto neuvěřitelně špatný i z technického hlediska, scénář nevypráví žádný příběh a celý film je jen slepencem volně pospojovaných epizod, jejichž hlavním úkolem je v první řadě vykreslit Stalina v co nejpříznivějším světle; o nějakou filmovou zábavu v moderním slova smyslu zde vůbec nejde, ten film není "epický" ani omylem. Ve způsobu, jímž je natočen, připomíná důvěrně povědomá vyprávěcí schemata, která známe z pozdějších filmů: film v jedné linii sleduje osudy prostého slévače a učitelky, z nichž válka udělá vojáka a německou zajatkyni, a v druhé linii film ukazuje vysokou politiku: excentrického pošuka Hitlera (s jeho nohsledy), s jehož stupňující se nepříčetností kontrastuje stoický klid a rozvážnost Stalina (herečtí představitelé obou diktátorů jsou mimochodem svým předlohám neuvěřitelně podobní). Válečné scény jsou nudné a statické, ty politické jsou pro změnu trapné k zalknutí, celý film je nesnesitelně debilní. Ve výsledku koukáte 70 minut na neuvěřitelnou filmovou sračku, u které nevíte, jestli si rvát hrůzou vlasy z vlasy, smát se šíleným smíchem, nebo zvracet hnusem - pro vystihnutí pokleslosti tohoto filmu nejsou slova. (10.06.2015)

Rusky mluvící Hitler. Stalin, který u mapy ukazuje Žukovovi (snad je to on), jak má vést obranu Moskvy. Angličané, kteří vpodstatě financují německou válku na východě. Tuny a tuny komunistických propagandistických sraček. Přes všechny tyhle zápory jsem se slušně bavil. PÁD BERLÍNA je z hlediska válečného filmu ultrasračka, ale jako komedie funguje skvěle. (13.02.2008)

Ono to vypadá tak krásně, všude barvičky a národní hrdost pro Sovětský svaz, ale jakmile se má konat, působí to dost komicky a propaganda sálá ze všech koutů. Sověti jako nejmírumilovnější stát proti naprosto vyšinutým a bláznivým nacistům v čele s Hitlerem, který zde působí jako největší blázen historie a žvatlá jednu pičovinu za druhou, které nemají s pravdou nic společného. Holt poválečný sovětský pohled. Navíc příběh skáče třeba i o celé roky, takže divák nikdy netuší, kde se nachází. Co se ale musí uznat, tak to, že i když je film z roku 1949, vypadá po vizuální stránce skvěle. Potěšila role Jana Wericha v roli Goringa, a to, že Sověti skutečně používali americké trucky. (25.08.2015)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)