Manderlay

Trošku zklamání. Zatímco Dogville útočilo na mozek i na city, Manderlay mě nechalo trošku moc chladným (vzhledem k předchozím zkušenostem s von Trierem). Scénář určitě je moc zajímavý, ale přišlo mi, že celek nejiskří tolik co posledně. Mladá Howardová je určitě šikovná herečka, ale na tu roli moc mladá a po Nicole se mi stýskalo. Nicméně, na třetí díl Trierovy americké trilogie jsem velmi zvědav... (16.11.2005)

„Roku 1933 Grace směřovala s otcem a jeho armádou gangsterů na jih. Poté, co odjeli z Dogvillu.“. „Dogville“ mě svého času doslova zdecimovalo a srovnání s druhou částí plánované trilogie se prostě neubráním. Opět je názvem místo na mapě, plantáž v Alabamě, kam informace o zrušení otroctví ještě nedorazila a je potřeba to napravit . „To co jsme udělali, holčičko, bylo celé moc vznešené, ale když to vezmeš kolem a kolem, udělala jsi všechno jen mnohem horší.“ Režisér si pohrál, a opět velmi osobitě a s působivým závěrem, s pojmem svoboda. Která, jak se ukazuje, má pro každého zcela jinou důležitost. Protože otroctví mělo, oproti svobodě, svůj uvyklý řád, svoji spolehlivou rutinu. . „Bojím se toho, co se teď stane. Nemyslím, že bychom byli připravení na úplně nový způsob života. V Manderlay, jsme my otroci měli v sedm večeři. Kdy se večeří, když jsou lidé svobodní? Nic z toho nevíme.“ Tentokrát není prostor rozkreslený křídou, zato přibyly rekvizity. Ale především, Grace nyní o pomoc nežádá, ale naopak ji nabízí. Jenže „I Manderlay bylo místo, bez něhož by světu bylo lépe.“ Podobně nepříjemné a deprimující jako Dogville, které mě, ale omráčilo mnohem víc. Možná jsem byla na to co mě čeká už připravená. Možná mi chyběla Nicole Kidman v roli Grace. (23.07.2006)

Druhá časť americkej trilógie sa nesie v rovnakom duchu ako prví diel. Ukazuje nám odvrátenú stranu Ameriky a Americkej spoločnosti, cez utopické mestečká, v ktorých fungujú určité pravidla a v ktorých ľudia majú určité postavenie a presvedčenie a na týchto hodnotách a pravidlách necháva Lars Von Trier cez svoje hrdinky – respektívne jednu hrdinku Grace, ktorá bola stvárnená už dvoma herečkami, zaznieť morálne otázky spolužitia a života ako takého. Minimalisticky poňatí film tento krát rozpráva o rasovej segregácií , v ktorej sa snaží hlavná hrdinka cez morálne počiny a presvedčenie odčiniť skutky, ktoré ju prinútili utiecť z mestečka Dogville. Aj keď film nie je tak silný ako jeho predchodca, hlavne preto, lebo v tomto diely využíva presne rovnaké prvky ako v predošlom, rozhodne je to film, nezvyčajný na súčasné pomery, ktorý rozhodne ponúka veľa myšlienok k zamysleniu a ukazuje skutočnú ľudskú povahu, ktorá je stále rovnaká a pri ktorej nezáleží ani na veku a ani na rase. Trier dokazuje že dokáže vystavať uveriteľné charaktery, ktoré dopomáhajú ku komplexnosti príbehu a že jeho spôsob točenie je natoľko novátorský v niektorých smerom, že si udržuje artový feeling, ale stáva sa čím ďalej tým viac známy aj širokej – komerčnej verejnosti – ako jeden z mimoriadne talentovaných súčasných tvorcov. Jeho filmy to koniec koncov dokazujú. (12.06.2011)

Dogville bol o snahe utvoriť spoločné dobro zdola (hrdinka sa z vďaky podriaďuje želaniam obyvateľov obce), Manderlay je o slobode nariadenej zhora. V oboch prípadoch ide o limity vytvorenia fungujúcej komunity. Dobré úmysly tentoraz stroskotávajú na naivite šíriteľov dobra, neznalosti a neochote komunikovať o nutnosti zmien s tými, ktorých sa týkajú. Napriek zhode formy a príbuznosti deja s predchodcom, má film originálnu variáciu scenára rútiaceho sa v minimálnych kulisách do trpkého konca. Lars von Trier, vychovávaný v duchu salónneho ľavičiarstva Západu, si dnes kladie pochybovačské otázky o správnosti šírenia myšlienok solidarity cestou sociálnych konštrukcií, ktoré skôr, či neskôr ľudí zviažu do otroctva. Zároveň (vzhľadom na myšlienkový základ) intelektuálsky vkusne nakopáva boľavé miesta americkej demokracie. (05.10.2006)

Dogville je silnější svým tahem na brutalitu duší obyčejných lidí skrytou za běžnou přetvářkou, humanismus prožraný hnilobou v dramaticky bezvýchodné situaci. Manderlay se od toho posunul směrem k rasismu a je fascinujícím příspěvkem k americkému ne/vyrovnávání se s vlastní minulostí... ale už není tak všeobecně platný a pohlcující. A samozřejmě už také nemá to momentum překvapení nad minimalistickou výpravou - teatrálností mizanscény v kontrastu s velmi neteatrálním hereckým projevem všech zúčastněných.. Což není chyba, nevadilo by mi kdyby Trier tímto stylem natočil ještě další filmy, jemu tohle sedí skoro stejně jako naopak epicky vizuálně vymazlený styl následujícího dyptichu Antikrist/Melancholia. 9/10 (31.01.2023)