Samuraj

Nestárnoucí Kitano se znovu vytáhnul jak po režijní tak i po herecké stránce a nám se dostala do rukou, nápaditá Akční - komedie, které nechybí kvalitní příběh a ani dobře provedené samurajské souboje. Po zkouknutí Zatôichiho jsem si musel hned koupit katanu, a oboje stojí za to jak film tak katana :), hold takovej dopad to na mě mělo. Ale zpátky k Zatôichimu, po uspěšném a velkolepém filmu Ve Spárech Yakuzy a mimořádném snímku Loutky se Kitano trošku odvrátil od vážného pojetí a užívá si více akce i když toto srovnání myslím Japonskou umírněnou Akcí a Ve Spárech Yakuzy ji taky nebylo po málu, srovnání s Killem Billem by bylo příhodné. Od Zatôichi si každý příznivec jak Kitanovi tak i samurajské tvorby odnese jistě hodně zajímavých zážitků, kterých Zatôichi nenabízí po málu a rozhodně se jedná o kvalitní snímek. 85% (15.03.2009)

Umelé oči, vidieť je viac ako neviedieť, svojrázna interpretácia Sokrata (viem, že nič neviem – v Samurajovi – vidím, že nič nevidím), upomienka na špagety westerny – iný dej i prostredie ale prítomnosť humoru, nesmierne krvavé scény, osamelo stojaci hrdina bez minulosti, terorizovaná osada, hrdina má rád peniaze (náchylnosť k hazardným hrám), výrazné postavenie hudby sadnúcej k deju mi približujú tento film dielam Sergia Leoneho. (12.10.2004)

Ani druhý film, ktorý som od Takeshi Kitana videl, mi neposkytol dôvod, aby som hodnotenie zdvihol nad tri hviezdičky. Samurajský príbeh rozdrobovali vedľajšie línie a za tie sekacie scény by sa nemusel hanbiť ani Tarantino. Akurát som pri nich nezachytil nadsádzku s trochou humoru. A bez tých dvoch ingrediencií mi to pripadalo viac trápne, ako zaujímavé. Dúfal som, že pri chýbajúcom leitmotíve počas filmu, príde aspoň ohromujúci záver. Namiesto neho prišiel záverečný stepový dupák, u ktorého som sa vzdal nádeje, že pochopím jeho zmysel. (25.03.2011)

Souhlasím, že Takeši Kitano je v roli záhadného slepého samuraje excelentní, jen ho je na scéně poněkud málo. Souhlasím, že Kitano jako režisér vyladil v kombinaci obrazu a hudby znamenitou audiovizuální záležitost, jen proč mám pocit, že na poli dvou hodin občas pokulhával děj? A ano, závěrečné tanečky jsou celkem fascinující, ale proč z ničeho nic film úplně jiného ražení vrcholí zrovna takto tanečním vystoupením, je mi tady prakticky stejnou záhadou jako u Vinterbergova Chlastu. Nakolik mi je ale samurajská tematika vzdálená a u samurajských filmů snad vždycky bojuji s míjením, tady se tak dělo minimálně a musím říct, že Kitanův Samuraj je snad prvním filmem z tohoto ranku, u kterého jsem se z větší části bavil, hltal většinu soubojů (i navzdory lehce komickým výtřiskům digitální krve) a na konci chvílemi zamýšlel dát i 4 hvězdičky. Jen to bych nesměl mít proti většině filmu najednou na závěr obrácený pocit, že Kitano tímhle filmem nechtěl ani tolik vyprávět (příběh), jako spíše předvádět (filmovou atrakci) a ač to zde ještě není tolik znatelné oproti následujícím Kitanovým filmům Takeshis' a Sláva filmovému tvůrci!, ten ústřední záměr pohrát si s filmovým uměním a zde hlavně aktualizací klasických samurajských motivů ve finále jakoby trochu převýšil vše ostatní... potvrzuje to kromě tanečního vyvrcholení i mystifikační odkaz do kamery v úplném závěru, který mi připadal dost mimo a jen srazil silný ústřední motiv slepoty nebo podvodu na laciný metavtip. Nejvíc ale můj dojem srazil pomalovaný transvestita mezi samuraji – proti aktualizacím klasických příběhů nic nemám, ale linie s touto postavou už mi připadala jako menší fraška. Přesto ale u mě kupodivu převládají pozitivní dojmy. [70%] (27.06.2023)

Japonský umělecký režisér veskrze žánrových filmů Takeshi Kitano svůj poslední film koncipoval jako poctu, ale zároveň jako postmoderní variaci na klasickou exploatační sérii japonských džidai-geki o slepém bojovníkovi, který se s mečem ohání spolehlivě než většina vidoucích. Kitano zároveň otevřeně odkazuje i na Akiru Kurosawu a jeho Yojimba (a tak vlastně přináší další film do série jeho různorodých remaků). Hlavní roli si zahrál sám, čímž dostala pocta ještě další význam (chce na sérii nejen navázat, ale stát se i její nedílnou diegetickou součástí). Jeho verze se však stává spíše průnikem mezi japonskou kinematografií sedmdesátých let a současným filmem. Přináší do světa tradiční řady filmů své okouzlení zvukem (který byl ve většině exploatačních snímků dost špatný, důraz se kladl především na efektní vizuální efekty), naopak digitálně vytvořená krev se dá interpretovat jako zdůraznění nespolehlivosti obrazu... Hlavní hrdina je slepý, ale přece vidí. Zvuk hraje ve filmu výraznou roli, především pak rytmizace všednosti (když vesničané pracují na poli, kopou do hlíny v přesně stanoveném rytmu, čímž vytváří dojem muzikálovosti), naopak zrak klame a většina protivníků zemře právě proto, že Zatoichiho podcenila jako slepého. (13.01.2006)