Včelia kráľovná

Marco Ferreri väčšinou na stanovenú tézu napasuje film. Nie je tomu inak ani u Včelej kráľovnej. Symboly smrti sprevádzajú mladoženáča až do úspešného konca. Úspešného z hľadiska matky vzorne plniacej prikázania katolíckej vierouky, týkajúcej sa sexuálneho života v rodine.Takýto prístup odkrytých symbolov mi bol vždy blízky, pokiaľ neskĺzol k lacným agitkám. Ferreri je na hrane, ale keďže samotné témy vykazujú značnú mieru zaujímavosti a kontroverzie (i keď miestami len dobovej) skôr mám tendenciu ísť s hodnotením vyššie. (11.05.2013)

Především musím zmínit, že jsem ve Včelí královně nebyl schopen identifikovat onu kritiku církve a satiru na včelí společenství. Ugo Tognazzi ani nikdo z herců mi nepřirostl k srdci, chladná Marina kupodivu postrádala většinu svých obvyklých půvabů. Užij jsem si tak jen dokonalý původní dabing vedený Josefem Langmilerem a Svatoplukem Benešem, jenž se na své roli pošahaného švagra pořádně vyřádil. (10.08.2014)

Pokiaľ odhliadneme od antiklerikarizmu Včelej kráľovnej, tak nám vychádza taký normálny film zo života manželského páru v Taliansku 60. rokov. V podstate sa v ňom nič dramatické nedeje, ako v bežnom živote. Manželia sa nehádajú, majú iba mierne roztržky, v posteli to celkom klape, len okolie by mohlo dať väčší pokoj. Zákaz cenzúrou takejto umiernenej satiry (aj na ženské sebectvo) je dnes už ťažko pochopiteľný. Mne k spokojnosti úplne stačili prechádzky Rímom 60. rokov, to je niečo dnes už ťažko zopakovateľné. Čiernobiela kamera a ten pocit neopakovateľnej zlatej doby talianskej kinematografie. V rámci spoločnosti sa vyvinula ale aj cirkev, dnes prejdú cenzúrou omnoho provokatívnejšie filmy. 70%. (19.06.2014)

„Touto horkou bájkou som chcel ukázať v paradoxnom a satirickom duchu, aký úbohý je manželský život pokrivený vulgárnym a sebeckým poňatím rozkoše a bigotným formalizmom, ktorý je výplodom povrchného a vonkajškového výkladu pevných a nemenných zásad morálky a náboženstva - Marco Ferreri”. • ...alebo ako sa vlastne z v[n]adnej protagonistky menom Regina, akousi »reginou« [preklad v taliančine ako «Kráľovná»], i teda v skutočnosti pomaličky stala, a to konkrétne spoločne so snáď i dodatočným prívlastkom v podobe: Včelia; čiže tým pádom sa zároveň postupne vykryštalizoval i tento podstatný: Moderný príbeh, keďže zrovna týmto »trúdom« nebol vari vôbec nikto iný, ako práve i ďalšia, a naprosto kľúčová postava: Alfonsa Ercolaniho v podaní 'mimoriadne DOPICHANÉHO' Uga Tognazziho; kedy sa vzápätí i automaticky natískala otázka asi v takom konkrétnom zmysle, čo nastávalo totiž až takmer hneď potom, čo bola včela nakoniec samčekom oplodnená; skrátka, bude ešte javiť o neho i následujúci záujem? • Na všetky potrebné otázky sa čochvíľa dozviete i veľmi zaujímavé odpovede so vskutku vzrušujúcim stvárnením v podaní Mariny Vladyovej s akýmsi prídomkom smrti. • Skoršie by som podtrhol danú situáciu asi v tom význame, že v tomto prípade ma zaujala najmä forma, ako povedzme samotný obsah tohto titulu, ktorý na nikoho nebral žiadny ohľad: z Marcovej strany sa totižto jednalo o pomerne dosť chladný prístup, ktorý si tým pádom udržiaval od diváka i značný odstup. (14.11.2023)

Být trubcem znamená stát se jen součástkou v hmyzím plánu reprodukce, být manželem v katolické rodině znamená stát se jen prostředkem v naplnění širšího plánu, ale už ne hmyzího, nýbrž božího. Ferreriho analogie (pro něj tak typický vyjadřovací prostředek) je ve filmu jasně rozeznatelná, vtipnější však je sledovat toto podobenství do jeho důsledků. Těmi je nahrazení lásky k manželovi láskou k bohu, v posledku ke všem jeho mrtvým, zkamenělým, dřevěným náhražkám, které si církve a věřící postupně vynalezli jako náhražky živoucího a "vroucího" boha (samozřejmě proto, že nikdy živoucí nebyl). Proto je Tognazzi jen stále víc upozaděným zprostředkovatelem (skrze jeho dítě) přetrvání oné katolické/ vatikánské rodiny Mariny Vlady, proto ji sledujeme napříč filmem prokazovat lásku postupně: matce představené, mumii světice (která vyměnila svoji ženskost za muže, který by splňoval náboženský ideál, viz legenda), soše mnišského kostlivce atp. Živoucí lásku k člověku tak střídá věrnost mrtvým symbolům a principům z KKC, resp. v Itálii z CCC. Symptomatická je scéna v hrobce - Tognazzi nejen tuší, že jeho život sem neúprosně směřuje, ale my chápeme, že celý jeho život je této hrobce podřízen, protože se z něj stal jen nástroj, jak zaplnit další generaci míst pro rakve a jak zajistit, že se další generace žen z "jeho" rodiny bude moct klanět nejen v kostele, ale i v hrobce. (22.12.2014)