Chléb a sůl
Chleb i sól
Bread and Salt
Réžia:
Damian KocurScenár:
Damian KocurKamera:
Tomasz WoźniczkaHrajú:
Tymoteusz Bies, Jacek Bies, Dawid Piejko, Nikola Raczko, Małgorzata Puzio, Nadim Suleiman, Wojciech Walkiewicz, Łukasz Nadwodny, Przemysław HipplerObsahy(1)
Lenivé leto na rozpálenom poľskom sídlisku, kde sa dá len bezcieľne poflakovať, popíjať a posedávať pri novej predajni kebabu. Pre Tymoteusza je toto všetko už len spomienka, ktorú si prichádza pripomenúť na prázdniny. Pred sebou má vidinu hviezdnej kariéry klavírneho virtuóza a slávne koncertné sály po celom svete. Doma ho čaká matka, mladší brat a kamaráti z mokrej štvrte, s ktorými musí zabiť vlečúci sa čas leta. Pod panelovým ambientom pitiek, drog, flirtov a rasistických provokácií sa ale pomaly rozoznieva temný tón, ktorý veští blížiacu sa tragédiu. (ASFK)
(viac)Recenzie (11)
Mladí lidé, prázdniny, kebab a koňská dávka autenticity. Režisér obsadil neherce, do hlavních rolí rovnou skutečné bratry, a ještě většině nechal jejich skutečná křestní jména (příjmení nikde nezaznějí). Použití úzkého formátu dává smysl, dlouhé zatmívačky mezi některými scénami už méně. Srovnání s Jednej správně napadne asi každého, ale Chléb a sůl je filmem ryze aktuálním a v mnohém tak blízkým, že by se bez výraznějších změn dal natočit i u nás. Jenomže u nás podobné problémy filmaře nezajímají. ()
Partitura zahraná se zdrcující přesností a citem pro detail. Trochu raného Östlunda, trochu matematické přesnosti Hanekeho, trochu panelového lyrismus Malgorzaty Szumowské. Pokud se tu šermuje manifesty Nové intimity: takhle to má vypadat. Nekompromisní, zdrcující debut // sociální sonda do každodenní xenofobie // drama o tom, jaké je to vrátit se domů a být tam (sám sobě) cizincem. Kus street rapu, kus Chopina. Vůbec nechápu, kde se talent jako Kocur vylíhl, ale je mi jasný, že jeho další filmy budu sledovat na špičkách. ()
Film o klavíristovi s názvom Chlieb a sol mi evokoval suchú, komornú drámu. Dostal som dosť pocitovo nepríjemnú, miestami až nepohodlnú, drámu o chalaniskovi, ktorý sa vymakal na uznávaného klavírneho virtuoza a ktorý prišiel na prázdniny vegetovať a poflakovať sa s partičkou svojho brata, v ktorej exceluje jeden absolútny kokot v kšiltovke, koledujúci si jednoznačne o problém. Veľmi ma prekvapilo, že som vo filme nikoho z učinkujúcich nepoznal. Zistil som si, že hlavný hrdina je skutočný klavírista a tá buchta, ktorá celý čas po ňom išla, má na YouTube tiež nejakú skladbu, ktorú sama spieva. No a borec, ktorý toto celé natočil, tak to je jednoznečne nová vychádzajúca hviezda polskej kinematografie. Dajte mu prachy a Hollywood mu padne k nohám!!! ()
Portrét života na periferii, hlavní město je jako jiný kulturní svět. Arabové a jejich kebaby. Evropských dramat o rasismu je hodně, ale co je v tomto nového? Islám nemá v katolickém Polsku co pohledávat. Jde o debut scénáristy a režiséra Damiana Kocura. Má přesné oko pro problémovou komunikaci. ()
Mnohem pravdivější a realističtější výpověď o mladé generaci než mírně vyumělkované (ale přesto dobrý) český film Banger. Zásadní je pak pozastavení se nad problematikou cizorodého prvku v zatuchlé vesnické společnosti - Arabové s kebab-bistrem. ()
Atmosféra vytvářená pomocí obrazů. Kocur sází na vytvoření působivé nálady, šetří slovy a pozoruje. Hlavní hrdina, talentovaný pianista Tymek, tráví prázdniny v ospalém rodném městečku. Trochu ztracený ve prostředí, kde tak dlouho žil. Tráví čas s bratrem a s partou vrstevníků, do které se sice nijak nehodí, ale dělá všechno pro to, aby na sebe nestrhl pozornost. Nezastane se proto ani dvojice muslimských mladíků provozujících kebabárnu. Nechce páchat nic špatného, ale nic neudělá proti tomu, aby se zlu dařilo. Je indiferentní a za žádnou cenu nedává najevo vlastní názor. Parta mladíků chodí na kebab, protože chutná, ale současně si potřebuje dokázat nadřazenost vůči imigrantům. Působivá studie, která zalézá pod kůži pomalu a vybízí k přemýšlení tím, co vyřčeno nebylo. ()
Jednoduchá výpověď o bezcílně se poflakující sídlištní mládeži, která vyústí v posledních devíti minutách ve vzpomaleně ve skocích snímanou rvačku ústící do tragédie. ()
Damian Kocur je zrejme novodobý európsky režisérsky skokan roka. Dokázal z prakticky ničoho vytvoriř zaujímavé filmové dielo, ktoré realistickým a objektívne smutným spôsobom ukazuje spôsob života súčasnej mladej generácie. Dal by som tých hviezd aj viac, ale strašne mi vadil ten strih vo filme. A ani tie herecké výkony ma nejako nenadchli, ale myšlienka fajn. 65 % ()
Strhující až dokumentárně autentické sociální drama (chvílemi jako kdybych sledovala záběry z kamery někde v Přelouči před nonstopem). Velmi mě "bolela" scéna, kde si hlavní hrdina frustrován svým vlastním "srabáctvím" vyléval zlost na malého chlapce při lekci klavíru (ukázkový zákon padajícího ho*na). Uvaděč z našeho filmového klubu zmínil, že jsou k filmu velmi dobré podpůrné materiály pro školy. Což byla myslím výborná volba. U studentů by film mohl zarezonovat a vyvolat zajímavé diskuse... ()
Existují dva dokonalé filmy, které činí tenhle tuctový filmový pokus zachytit nějak zapamatovatelně jalovou bezvýchodnost městské mládeže bez dobré budoucnosti, odsávání životní energie a potenciálu v daném prostředí, sklony k zahálce a konformitě a potlačení vlastního svědomí, těžkosti odolávání násilí a šikaně v přináležitosti k nějaké partě, naprosto zbytečným, i kdyby to samo o sobě nebylo tak titěrné, prachbídné a zaměnitelné, polovičaté a vůbec nevalné dílko, jaké to je. První z nich je Jednej správně od Spikea Lee, kde se řeší stejná zápletka, pizza-bistro dvou umanutých bílých uprostřed černošského ghetta, a sbírání se v žáru léta k nevyhnutné tragédii. A druhý je zcela neprávem zapadlý fascinující snímek Concrete Night (geniální už názvem: Noc v betonu alias Konkrétní noc) finské režisérky Pirjo Honkasalo o dvou bratrech polapených na betonovém sídlišti s živými emocemi, touhami a mizernými východisky... *** Tenhle nedomrlý a silně přeceňovaný pokus mi na rozdíl od obou jmenovaných rychle vyvane z paměti. Téma už bylo stokrát stejně či trochu jinak a lépe nebo stejně nedotaženě zpracované v nepřebernu filmů. Není nic pozoruhodného na tom, když někdo další zase zvládne natočit scény poflakování v partě, šikanování emigrantů v městské hromadné dopravě a vítězení konformismu nad svědomím a talentem jako ze života - těžko v tomhle někdo překoná třeba Ostlundovu Hru, což je vlastně třetí snímek, který tenhle film činí zcela zbytečným. Vzpomeňme ale třeba Je to jen vítr Benedeka Fleighofa, Můj pes Killer nebo Lištičky od Miry Fornay nebo konečně filmy s romskou tematikou od Petra Václava (Cesta ven, Marian, Nikdy nejsme sami)... a napadá mě dlouhá řada dalších. A pozor! - všechny jmenované jsou mnohem autentičtější a věrohodnější, mrazivější, než když se nám tady uprostřed filmu hlavní kašpar chvilku neústrojně sebedojímá nad vlastním životním příběhem, vztahy s matkou a otcem alkoholikem s rakovinou a ještě u toho slzí a pronáší něco o smetí spadlém do oka... A takových klišovitých nastrojených věcí tam bylo víc než dost, stejně trapně umělá je třeba i scéna u Tymka v pokoji (proč se tam vůbec zavírají?), kde ona by chtěla a on nechce, a celá řada dalších... Ta neústrojnost, nekonzistence, z toho vlastně čiší všude, ta rádoby gradace napětí a přituhování, kdy ale chování postav je spíš skokové, nekonzistentní a nepochopitelné - člověk se pořád ptá proč a pořád neví - proč se tady on ozve, a proč se tady neozve, proč tam jde, proč tam pak nejde, proč udělá tohle a neudělá tamto, a tak pořád u každého a u všeho... Proč se tenhle s nimi tahá, proč ho někdy šikanujou, když si režisér vzpomene, a pak zase ne, a proč s nimi teda vůbec je - žádné vazby je vnímatelně nepojí... ani prázdnota. Chování postav je zkrátka neintuitivní a šustí scénářem. S tím taky souvisí, že Kocúr nevěděl, jak vygradovat finále, protože mu to prostě samo nevyústilo... takže si trapně pomůže odhlédnutím... celý film sledujeme postavy zblízka, každé hnutí, gesto, slovo... a pak najednou změna, zpomalené nezřetelné záběry z průmyslové kamery (asi umělecký záměr) a pak střih a někde venku leží jeden z hrdinů a pod ním se roztéká kaluž krve... Ehm. *** Ozvláštnění klavírními vstupy a motivickou linkou Nocturna a vážné hudby vůbec k tomu ve skutečnosti nic životného nepřidalo. Je to právě jen povrchní ozvláštnění, využitá příležitost. Mohli to být stejně dobře sportovci a házet kladivem. Ostatně, to by možná nakonec s tím násilím fungovalo líp - hudba se nadužívá. (S Lí, u Keplera, tak aspoň prostředí posledního letošního letňáku bylo fajn.) *~ () (menej) (viac)