Most

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

V Moste je krásne vidno, ako sa s históriou vysporiadali priamo zúčastnení Nemci, inokedy poprípade Sovieti. A ako v rádoby ostatných oslobodzovacích počinov, "víťazné mocnosti". Most môže prosto vyjadrovať kadejakú metaforu spojovateľa a zároveň ničiteľa rukami sprostredkovateľov. A tými sú vojaci s príkazmi a ideálmi. S povinnosťami a nutnosťou. Záleží od uhľa pohľadu. Práve za tou pomyselnou hranicou pravdivostnejšieho rozlíšenia revízie skutočností kontrastuje akási neorealistická, malomestská, dramatická štruktúra vlasteneckých otázok o vysporiadaní jej občanov v časoch "povinností". Existenciálna rozprava o obyčajnom prežívaní polorozvrátených rodín a ich pohľadom na očami zapadnuté susedstvo rozhodne nevzbudzuje nádeje lepších zajtrajškov. Farbistosť postáv, osobné rozpory, nejednoznačné vyjadrenia na vojenské zásahy a operácie, zásadné zvraty. Tá všetká improvizácia vypovedá o vzniknutej situácii vskutku pôsobivo. Technické odfiltrovanie priezračného šera a miniatúrne interiéry v rovnocennej syntéze vyzerajú, akoby akýkoľvek nálet všetko zmasakroval. Postupný priebeh a záverečné knokaut negativizujú akúkoľvek glorifikáciu miesta a doby. Hoc sa v žánri prekrýva kadečo. (25.05.2015)

Zapůsobilo, a to tak že doslova. Největší německý antiválečný film všech dob a já nemůžu jinak než souhlasit. Most na sobě nenese nic hezkého. Sice se ze začátku hrozně táhne a je třeba to překousnout plus unylou černobílou atmosféru, která tedy filmu taky nepřidá nic převratného, ale nevadila mi. No a když se přes tohle divák překousne, tak dostane poselství, které je všem v dnešní době dost známé, ale které málokdo poslouchá. Na svojí dobu má tento film rozhodně jisté kouzlo. Dneska už jen tak někoho nezaujme tak důkladně jako tenkrát, ale věřím, že kdo se zajímá, tak toho tento film chytne a jen tak nepustí. Poslední půl hodina je masakr, který nikdo na začátku války nevadí, no a pak už je pozdě. Rozhodně doporučuji tento film vidět, protože jak přemýšlím, tak přemýšlím, nenapadá mě nic syrovějšího, co by toto pravidlo ukázala v té nejtemnější stránce, než právě zde. (18.12.2008)

Most je komorní film, připomínající svým pojetím například filmy Karla Kachyňy. První lásky a společné hry, klukovské sny o hrdinství, běžný život... Tedy pouze do chvíle, než těmhle šestnáctiletým gymnazistům z rozkazu "vůdce" v posledním zoufalém sebezáchovném pokusu rozdají zbraně a pošlou je "statečně bojovat o každý metr jejich krásné vlasti"... I po padesáti letech rozhodně mimořádný film, který určitě stojí za vidění... Zajímavé komentáře: gudaulin, jondzavid (29.11.2008)

Tesne pred kapituláciou, keď je každému jasné, že je vojna prehratá, predsa len chápadlá propagandy s namiešanou dobrodružnou romantikou šestnásťročných študentov velí bojovať do posledného muža. Keď sa napokon premení v skutočnosť ich vytúžený vstup do ozajstnej vojny, ihneď pochopia nezmyselnosť konfliktu. Bernhard Wicki postupne dávkuje svoje myšlienky, dáva priestor na spoznanie charakterov a záverečnou cestou vojnovým peklom umocňuje celý príbeh. (10.03.2018)