Mistr amatér

Aziz Ansari byl pro mě velkou neznámou,takže jsem úplně nevěděl co čekat...hodně mě tak překvapilo jak příjemnou a zábavnou podívanou Master Of None nabízí.Není to sitcomovsky vtipná podívaná,která by vyvolávala salvy smíchu,ale spíš taková ta konstantně příjemná věc,vyvolávající permanentní spokojený úsměv.Každý díl je trochu jiný,takže tu opravdu vtipné epizody střídají ty,který by chtěli vyvolat zamyšlení či nostalgii a velmi často k tomu využívají až Allenovskou poetiku.Trochu mi zprvu vadilo to jak se tady řeší rasová otázka,potažmo politická korektnost,ale nakonec jsem to vzal tak,že jde o běžnou součást života podobných lidí a musí se s ní potýkat aniž by chtěli...první série lepší - vtipnější,druhá naopak uhlazenější,elegantnější,na oko pohlednější...80% (13.03.2019)

Jak se žije single mileniálům v dnešním New Yorku, aneb Pěkně blbě rozvedené do dvou desetidílných sérií. Master of None je seriál hravý, formálně neustále překvapující, který navzdory řadě velmi odbočkových epizod velmi dobře drží pohromadě. Dokáže vyprávět jasně nadefinovaný příběh ústředního hrdiny a přitom vypovídat o spoustě zdánlivě vedlejších, ale pro jeho život často definujících věcech. Druhá série startující skvostnou parafrází De Sicových Zlodějů kol výrazně převyšuje tu první, kazí ji pouze to, že po ní nebude následovat trojka, protože tady by to doťuknutí bylo potřeba jako sůl. Působí to stejně, jako když hlavní hrdina v Itálii vykřikuje "Allora!", aniž by za tím cokoliv dodal - nekompletně. 1. série 80 %, 2. série 90 % (19.09.2018)

Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80% (23.07.2017)

Když si hlavouni Netflixu na tvůrčí debatě s Azizem Ansarim ohledně Master of None vizualizovali typický příklad cílového diváka, viděli mě uvelebeného na gauči s velmi potutelným úsměvem. Ve své podstatě je mi až nepříjemné, jak přesně mě „úryvky“ ze života cca třicetiletého Newyorčana trefily na solar. Je to takové to, že bez zaváhání tomu dávám plnou palbu, ale nevím, jestli bych to někomu doporučil. Najdi si k tomu cestu sám. (22.06.2017)

Nejvtipnější momenty zaříznuté v tom nejlepším. Master of None není komedie, je to kontemplace nad životem třicátníků, kterou občas proběhne nějaký vtip, ale zpravidla nefunguje, protože není dovedený do konce. Je to možná ne tak prvoplánový pohled na život singlů jako Bridget Jones, ale člověk má pocit, že se od jejích dob stala z komedie tragédie a řešit hlavně sebe je vlastně utrpení. Absence příběhové linky mě nenutí podívat se na další díly a neustálé očekávání toho, kdy se konečně začnu smát, je vlastně únavné... (20.01.2016)