V bílém městě

Kde je počátek té druhé vlny nové vlny? Té, která se vyhnula baroku a reklamě, ale zrevidovala nenápadně šedesátkovou civilnost a kořenila ji osmdesátkovou citovostí? Začíná to Rohmerem a Rivettem? Anebo se to otvírá až s Akerman a Wendersem? Cinema verité tu je zjevný počátek, ale pokračuje už v jiné době a ve stylizaci a usvědčuje tím i svůj počátek ze stylizace (ta ale už zestárla a musela se vystřídat). Intimita Godardů a Truffautů z šedesátek je oproti otevřenosti téhle druhé nové vlny cudná a trochu plochá. Tanner nechává Ganze s Madrugou až pornograficky odhalené, a přesto to není vykřičené, je to jen velmi křehké a reálně lidské – cinema verité. A to není jen v zobrazování sexu. Možná je to v zachycování náhodného, v zachycené reálného, v zachycení průběhu času. Podobně sral Rüdiger Vogler v Im Lauf der Zeit. A není to jen v obscenitách, viděl jsem totéž ve scénách „zrychleného“ vztahu v rámci tance v Toute une nuit, v tápání děje v Merry-go-round... Možná je to v existování před kamerou: tak trapně plakala Marie Rivière v La femme de l'aviateur. Je to nový pohled, jiné prožití reálu. Je romantické po vzoru The Cure anebo civilistní po vzoru The Smith. Je to ještě mnohem popkulturnější a v téhle době to ještě znamená i demokratičtější – servírka a technik z lodi vidí realitu tak, aby byli pro film zajímaví. Možná v tom hraje roli i schopnost točit za málo peněz, chuť mluvit spíš za sebe než vydělat filmem anebo s ním měnit svět, neochota ke schématu. Nevím. Nešly mi moc pod nos zfilmované dopisy. To zestárlo. Potřeboval to kvůli pohybu v naraci. Byla v tom překrásná hudba (ne trubka, ale saxík se synťákem. A skvělá durová poloha improvizací se sólujícím kontrabasem); úžasná je "amatérská kamera", to je asi nejsilnější věc celku - retrospektivy pomocí jiného obrazu a oživující na konci realitu i bez kamery. Po týdnu zvyšuji na pět, ten styl, ta atmosféra, ty obrazy města a světla mi z hlavy nemizí. (06.05.2022)

Další z Tannerových hrdinů v zemi nikoho. Zde je nezařazenost do společnosti naznačena již povoláním hlavní postavy. Námořník pokládá za svou jedinou vlast moře. Dočasný mylný pocit, že by snad Lisabon mohl být skutečným domovem, se ztrácí s postupným poznáním, že vazba na domov nesouvisí s lokalitou, nýbrž s oním černým diamantem, který nalezl. Ve vlastním světě žijící Bruno Ganz je tím (ve filmu zmíněným) axolotlem, dospělým dítětem, jež se pohybuje pouze ve snech. Stejnětak ze samotného snímku sálá lehkost a snovost, kterým se Tanner poddal natolik, že trochu upozadil zaujetí nějakého postoje. Tímto filmem se snad ve všech možných aspektech (více než) inspiroval Wim Wenders při tvorbě Lisabonského příběhu. (22.10.2012)

Máme tu vlastně dva axolotli, jednoho podmíněného druhým a oba dohromady tvoří dvě stránky jednoho skvělého filmu. Bruno Ganz jako dezertér od svých námořnických povinností, jako emigrant své pravé vlasti se snaží zakotvit v nové zemi. Na moři je jen malinká komnata a nekonečnost vně ní, na souši to snad bude opačně. Láska je taky nekonečná a navíc, "ženské tělo je tak široké". Avšak axolotl, "rušící svou tichou lhostejností čas a prostor", jej ruší jak na moři (zde je to nutnost, proto se dá mluvit o nemoci z povolání, kterou si náš hrdina nutně přenesl i na souš), tak na souši (axolotl mexický je obojživelník...). A láska potřebuje čas i prostor. Druhým axolotlem jsou filmové záběry točené Ganzem, které jsou svou melancholickou tichou krásou nejen odrazem svého stvořitele, ale i skvělým prostředníkem mezi jednotou formy a obsahu, které v tomto filmu Tanner docílil. (19.10.2014)

Je to jako kdyby Lisabonský příběh natočil Jarmusch. Hodně poetické, děj v tom moc není, ale vůbec to nevadí, jelikož ta poetika vše vynahradí, stojí to především na ní a je v ní určité kouzlo a hloubka. Navíc mám rád tyhle filmy, které jsou hlavně o chození neznámým městem a poznávání jak jeho, tak jeho obyvatel. Samozřejmě se tenhle typ filmů musí umět natočit, jinak je to vyprázdněná nuda o ničem, ale tohle naštěstí není Tannerův případ. Sice mě nenadchl tolik, jako třeba Wenders, ale má to ten jeho styl a bavil mě svojí funkční pomalostí, takže za mě určitě velká spokojenost. Celé to téma hledání něčeho nového v životě a následné uvědomění si, že mu to staré vlastně chybí je navíc podané dost dobře. 4* (29.03.2023)

Jsou filmy, z nichž zážitek hodně stojí na atmosféře vyvolané v divákovi a mnou první viděný film Alaina Tannera si mě svou atmosférou „bílého města“ a poetického putování jedním městem od začátku podmanil. Vždyť z toho filmu sálá kouzlo ještě i z tak obyčejné věci, jakou je střídání dne a noci či světla a tmy. Vedle jemně podbarvující hudby má na zážitku velkou zásluhu i sympatický mladý Bruno Ganz, který pomáhá svým hereckým umem táhnout množství ryze pocitových scén, třeba s příjemnými úsměvy házenými do soukromé kamery během výletu, a vyloudí v duši poetickou náladu i svou hrou na harmoniku. Přestože už tehdy šlo o mezinárodně slavného herce, dokáže tu Bruno a jeho Paul působit dojmem obyčejného chlápka, který se sem z nějaké cesty prostě zatoulal a na jakého je zajímavé upřímit pozornost, rozpovídá-li se na chvíli, třeba i o fotbalu mezi Brazílii a Itálii, který mě stejně jako ony kumpány vlastně vůbec nezajímá. :o) Snad jen těch pár erotických scén se mi táhlo, ale zase mě film v druhé polovině překvapil, protože na svůj (poetický) žánr přišel s více uzemňujícími dramatickými zvraty, kdy zvlášť ten „krvavý“ jsem nečekal a tak se poezie pohledného, ale v noci poblíž herny nebezpečného města začala kontrastně svádět s (nejen) fyzicky bolavou bolestí. // U filmu jsem měl pocit, jakoby se A. Tanner inspiroval Wimem Wendersem, který už před rokem 1983 natočil více filmů s osamělými hrdiny, o jejich vnitřním hledání během putování neznámým prostředím (a také na jednom filmu spolupracoval s Bruno Ganzem)... zatímco po skončení si tady přečtu, jak V bílém městě inspirovalo přímo Wenderse k Lisabonskému příběhu (1994). Jestli platí obojí, je to hezká vzájemná tvůrčí spřízněnost. Ale Lisabonský příběh u mě přeci jen kapánek vede. [85%] (11.02.2024)