Good bye, Lenin!

Škola je mučírna první kategorie a vynalézavost v trápení studentů nemá konce, vztekala jsem se po dvou nekonečných hodinách povinného představení Goodbye, Lenin. Jakoby nestačila deskriptivní geometrie a zvonění v osm ráno. Laciná agitka s prostinkými papundeklovými charaktery vezoucí se na OSTalgické vlně sice vychází z originálního nápadu předstírané totalitní reality, ale bohužel se vydává tou nejhloupější okurkovou cestou. Místo patníků se co chvíli otírá o otřepané fórky, ždíme pseudoemoce a po trapností zavánějícím happyendu jsem si zívajícímu kamarádovi posteskla, proč jsme radši nepsali tu slíbenou písemku z chemie. O výbušnosti, napětí a jiskření si totiž tahle nedramatická antikomedie mohla nechat jen zdát...50% (03.09.2007)

Čekal jsem "řachandu", nakonec se mi dostalo posmutnělého komorního dramatu. Ten snímek je vlastně hodně depresivní. Jasně, scény samy o sobě jsou minimálně k pousmání, ale celkově má snímek tak zvláštní atmosféru, že jsem jenom zíral. Je to především pohlazení po duši. Pro snímky tohoto typu mám slabost. Nejvíc se mi líbil konec, takhle mě naposledy dojal Forrest Gump. (04.09.2007)

"Film o tom, jak pro někoho vzkřísit Východní Německo? Holky, neblbněte, jediný dobrý věci, co kdy přišly z Východního Německa, byly moje lezecký karabiny a Katarina Wittová," remcal můj otec, když jsme tenkrát s mými zploditeli a přítelem vyráželi na obvyklé dvojité rande do kina. V průběhu filmu na své námitky zapomněl tak dokonale, že dvakrát hmátl na koleno mně místo mé matce. Označení komedie udělalo odcházejícímu Leninovi službu ještě medvědovitější než berlínský znak. Podle mě jediné, co k patřičnému vychutnání si filmu potřebujete, je vědomí, že pojednává o té legrační, smutné a vysmívané věci zvané láska, o legračním, smutném a křehkém organismu zvaném rodina, o občasné nevyhnutelnosti lží, časté nemilosrdnosti pravdy a hrách, které spolu setrvale hrajeme ještě hodinu poté, co hvizd oznamující její ukončení slyšeli i ti se zacpanýma ušima. Že to občas působí naivně a nevěrohodně? Inu, když chcete zastavit krvácení a nemáte nic než ruce, tak tu ránu taky zkoušíte ucpat rukama, i když víte, že to působí naivně a nevěrohodně, nehledě na to, že je to celé jaksi k ničemu. Ale třeba z nějakého důvodu nechcete, aby ta krvácející osoba vykrvácela úplně. Když tohle všechno cítíte, tak je možné, že v případě loučícího se Vladimíra Iljiče Uljanova dostanete hodně okurek a minimum láku. (16.07.2008)

Zaskočilo mě, že tenhle film byl natočený až v roce 2003. Znovu nepříliš vydařená potřeba ukázat, jak byl ten komunismus špatný, ale pokud jim byl někdo nasátý, tak se s ním těžko loučil. Komunimus bylo stejné náboženství, jak je tomu u jiných náboženství. VÍRA V LEPŠÍ BUDOUCNOST, NEŽ JE NEUSPOKOJIVÁ PŘÍTOMNOST. Podobně se to "dařilo" i zde, prakticky veškeré snahy v devadesátých letech ukázat jak byl ten komunismus strašný! Daří se to jen v okrajovějších žánrech, jako je dokument.. Ale ne v hraném filmu! Kde je jádro pudla? Zde je to jasné. Zde nikdo změnu nechtěl! Nikdo o ni neusiloval. Těch pár lidí, to je kapka v moři. A co jsou lidi zač, co chtějí, tak to už je dneska jasnější. Stačí jim přihlouplé filmy, pohádkové, a potřeba ukázat někoho jako nepřítele. A přece obdivuji ty, co komunismu věřili a rozhodně to vždy nebyli lidi vyžraní, lidi toužící jen po majetku, ale po snaze vylepšit přítomnost. Abych to jasně ukončil. Spisovatel A.LUSTIG byl jednou otázán, proč byl komunistou. Odpověděl na to, že poznal v koncetráku komunisty jako ty nejlepší a nejcharakternější lidi, byli to jeho vzory. A chtěl být jako oni. Ano, kdo takovým, jako je A. LUSTIG dá příklad, je pro ně autoritou, tak chtějí být jako ta AUTORITA. A je jedno jestli je to komunista, katolík, bahai faither či muslim. Ale lid nechce víru, tedy ti lidé, kteří mají pocit, že oni sami žijí navždy, že smrt se týká jen jiných lidí. Co se týče tohoto filmu samotného, tak k němu se nedá nic dodat. Originalita? To snad ne. Jde jen o rozvedenou anekdotu, nic víc! (21.06.2010)

Pokud si mám vybrat mezi poklidným několikaletým čekáním na vysněnýho trabanta a každodenní bitvou o imaginární balíky peněz, tak garfieldovská podstata mého bytí v tom měla vždycky jasno. Každá doba má zkrátka své plusy i mínusy a patrně proto se mi líbil snímek, kterej neváhal ukázat nejednu mouchu na štítu milovanýho kapitalismu a znechucený opovržení socialismem přitom nebylo nijak hysterický. Tlučte mě, uplácejte mě, nadávejte mi, udávejte mne, posílejte na mne kosovský bratry, ale pokud mi paměť ještě trochu slouží, tak jsem se za vlády rudýho bratra měl asi tak stejně dobře jako teď. (14.07.2012)