Nemé tajomstvá

Poslední čtvrthodinu sem prořval, takže z finále si moc kvůli solné cloně nepamatuju. Jinak jsou ale Němá tajemství ukázkovým rodinným dramatem promíchaným s kousky detektivky, u které se Vám bude tajit dech. To, že divák v polovině prokoukne pointu, filmu paradoxně přidává na prožitku, a nedivil bych se, kdyby to byl tvůrčí záměr. Máucta. [HBOmax] (20.05.2024)

Rozhodně ten lepší z dvojice filmů, které Tomáš Mašín uvedl na plátna kin v roce 2023. K pozitivnímu výsledku výrazně napomohla Alice Nellis s mistrně napsaným scénářem, k němuž mám jen minimální připomínky ohledně předvídatelnosti překvapení a pointy. Největší skvost představují dialogy mezi Janou Plodkovou a Milenou Steinmasslovou. Souhlasím s názorem, že nezaslouženě zůstal opomenut Marián Mitaš za svoji rozhodně velmi složitou roli. Film, který určitě neplnil pokladny kin, ale má hodně co sdělit a potěší každého náročnějšího diváka. (27.04.2024)

Podobný koncept, jako u francouzské Anatomie pádu, jen s trochu jiným příběhem. Tentokrát po Česku a opět velmi dobře. Atmosféra, slušné herecké výkony a Alice Nellis jako scénáristka, to ani nemohlo dopadnout špatně. Milenu Steinmasslovou jsem tu skoro nepoznala, každopádně toho Českého lva, za vedlejší herecký výkon, má určitě zaslouženě. (10.03.2024)

SPOILERY Kdyby ta "šokující" pointa (jejíž první půlka je jasná po 10 minutách a druhá hned, jak se vítězoslavně odhalí ta první) byla základ a hybatel všeho dění, tak by to bylo mnohem lepší, ucelenější a nebyla by to jen kriminálka s "přesahem", ale s přesahem. Dalším problémem je pak časté a všudypřítomné patetické a vyděračské vedení stěžejních scén (což pak nejvíc bolí v závěru plného významných kývání s významem "ano, takhle to bude nejlepší, ale bude nás to všechny mocinky mrzet"), které mě vyloženě vytáčelo jako u každého takto vedeného filmu, ale víc mě dostávalo, jak se tvůrci snaží chabě citové vydírání maskovat skrze chladné prostory a kameru, ve které je horizont v drtivé většině scén uprostřed a brzy se tak stává nudným a šedým, stejným jako je život hlavních postav. Spolu s tím ale přichází problém v tom, že takové rámování je i u scén pozitivnějších a sluncem prozářených, tím pádem se rozpadá i to. Takhle mi ale uniká, kde se to velice vysoké hodnocení proboha vzalo. Ano, v celcích je kamera působivá, v některých záběrech jsou zase hezký umístěné světelné body různých barev, které jako jediné poctivě budují atmosféru (aspoň tak jak to maximálně jde), hudba je skvělá, herci veskrze taky a vedení a gradace scénáře sama o sobě, když ho divák bere jak je a ani na sekundu nepřemýšlí o tom, jestli by mohl být jiný, taky není špatné. Jenže tenhle film si pro svůj námět vybral tu nejunylejší možnou cestu a tak ve mě zanechal jen to, co má většinu času jako svoji texturu - šeď, chlad a holé stromy. A přitom je to jen reklama na eutanázii, kde jiný možný názor neexistuje, protože by rozbil "šokující" pointu. Přitom by na něj prostor byl, kdyby to vypadalo tak, jak jsem popisoval výše (a byl by prostor i pro hlubší psychologii postav, tady je vachrlatá, jelikož se musí myslet na to, co se smí a nesmí teď prozradit), ale to už bych se opakoval. Sice se zase těžce míjím s většinou, jako u Přišla v noci, ale nezlobte se na mě, tohle za povedený film považovat nedokážu. Lepší 2* (23.03.2024)

Když divák opakovaně pochybující o současné tuzemské kinematografii jen den po Přišla v noci sleduje Janu Plodkovou, jak Přijde ve vteřině o veškeré vyhlídky na kvalitu společného života s manželem, musí se zaradovat. Její muž, veterinář, totiž po vážném zranění od koně trpí afázií, je tedy uvězněný ve svém těle jen s vlastními myšlenkami, zvládá jen hlásky, nerozumí svému okolí, částečně ochrnul. Jeho nejbližší, manželka a matka Milena Steinmasslová (a následně i majitelka dotyčného koně) spolu sice mluvit můžou, ale příliš to nedokážou. Matka je skrze synáčkův stav za každou cenu pozitivní, zatímco unavená manželka tuší, že je všechno na hov... na dvě věci. Do toho sledujeme policejní výslechy a dlouho netušíme, z jakého důvodu. Tentokrát pouze scenáristka Alice Nellis mezilidské vztahy umí. Zvládá jít do hloubky a činí to tak, že divák věří. Naopak kriminální zápletka drobné škraloupy (a zahraniční inspiraci) má, ale i tak do finiše doklopýtá se ctí. Kromě Nellis (režisér promine) bych tentokrát chválil výhradně ženy. Kameramanka Anna Smoroňová si ráda všímá maličkostí, má nekonvenční nápady a její neuhýbající detailní fascinace tváří Jany Plodkové přináší chumel pocitů. Právě ta je skvěle jízlivá a přímá a podobně přesvědčivě své role uchopily i zbývající dvě dámy. Jen možná těch emocí mohlo být krapet víc. (14.03.2024)