Viridiana

Asi jsem měl od filmu jiná (mylná) očekávání. Myslel jsem, že půjde hlavně o pořádné rytí do církve, ale tomu tak bylo jen částečně, jinak se tahle satira zaobírala také zkaženou lidskou morálku (a to ne nutně katolické společnosti). A narážet tedy na naivní pomáhání bližnímu svému, které je pak po zásluze potrestáno, nutnost odříkání a sebeobětování se…to bylo sice fajn, ale já se těšil na demonstrování prohnilosti církve ve své nejryzejší podobě, ne dělání si srandy z těch jejích de facto lepších, nebo chcete-li ne tak špatných, stránek. Film se mi svým vyzněním, tedy prozřením, vcelku líbil, ale zkrátka jsem si od něj sliboval, že si vezme na paškál (alespoň pro mě osobně) palčivější témata, proto pouze slabší 4* (ale konec bych opravdu neodhadl ani při tom největším fantazírování). (14.06.2013)

Poniektorí ľudia majú občas dojem, že sú samým stelesnením boha. Majú neutíchajúci pocit konať dobro za každú cenu a nič za to nežiadať. Nie je na tom nič zlé, ale na ľudí, ktorým podala pomocnú ruku Viridiana, treba tvrdý režim. Podobných ľudí len ťažko prevychováš, pretože oni chcú žiť presne takto a nič na tom nechcú meniť. Vraví sa, že za dobré nič dobré nečakaj a Viridiana sa o tom presvedčí. Scéna večere a likvidácie domu vo vás ostane ešte dlho a pomôcť nejakému chudákovi vám na pár dní nebude pripadať ako najlepší nápad. 80%. (21.11.2011)

Poté, co jsem přečetl Buňuelův životopis, zvýšil se u mě ještě více zájem o jeho filmy. Po Andaluském psovi jsem si vybral neméně známou Viridianu, jež mě nesmírně překvapila. První část filmu je dost pomalá, vážná, ve vzduchu visí dusivé napětí, poté se snímek rozjede v mírně komediálním duchu. Já se dokážu vždy královsky bavit u nejrůznějších lidských figurek, které pro tento film Buňuel musel určitě dlouho hledat. Vynikající film s výtečnou Silvií Pinal v titulní roli. (06.11.2011)

Slavé dílo Luise Buńuela samozřejmě už v lecčems ztratilo hrany, ano, současná kinematografie dokáže být určitě víc šokující, jenže, při vší úctě k ní, současná kinematografie sotva umí jít přímo k podstatě a bez zbytečného přehánění odhalit bídu milosrdenství a askeze až na kost. Buńuel je velký estét, marně lovím v paměti film s tak skvostnou a organicky začleněnou kompozicí obrazu... Zmíněná scéna hostiny žebráků patří k vrcholným okamžikům nejen filmu, ale kinematografie jako celku. Dokonalé vypointování myšlenky prostřednictvím paradoxního spojení obrazu, hudby a jejich celkové kompozice (parafráze L. Da Vinci je děsivě cynickou herezí!) vytváří neuvěřitelně působivý celek, z něhož postava Viridiany, krásné ženy oddané bohu a službě "trpícím", nutně musí vyjít jako bláhová a odsouzená k porážce. Nedivím se podrážděnosti církve... Viridiana totiž útočí citlivými a výsostně uměleckými prostředky, nesnaží se urážet a vztekle křičet, ale pouze odrážet absurditu a skutečnou tvář lidské povahy. Absurditu lidského konání. Zachráníš-li jednoho trpícího psa, za chvíli tě mine další. Pomůžeš-li žebrákovi z bahna, pokusí se tě zašpinit. Viridianu jsem sledoval s podivným chvěním a napětím, které ve mně vzbuzují pouze filmy velkých mistrů. Nevycházelo z povrchu, který je zdánlivě poklidný a urovnaný, vycházelo z nitra filmu, ve kterém se rodí tragédie jedné ženy, která zasvětila život velké myšlence a byla obdarována jednou velkou prázdnotou a deziluzí. S určitou kritičností pohlížím jen na Buńuelovu všeobjímající skepsi, ale je právem každého umělce být subjektivní... Vlastně se to od něj očekává, nebo ne? deathmaker> Scéna pálení trnové koruny mi přijde jako zatraceně silné eso na dobu nehledě... (18.02.2005)