Průšvih

Zapadlá perla amerických nezávislých devadesátek, ultimátní chcípácký film, jeden z mála nesebestředných filmů o filmu (i když tady se až do samého konce zdá, že jde spíš o film o nedělání filmu). Alexandre Rockwell si vyšlapuje v hravě poetických souřadnicích vykolíkovaných Jarmuschem, Wendersem, Allenem i Tarantinem, ze začátku okouzlí rozverností a třeskutým vtipem, pak postupně ubírá na nezávazné legraci a přidává na paletu temnější tóny, což může v jednom napoprvé zanechat mírně rozpačitý dojem. Jelikož jsem se ale tenhle film rozhodl otitulkovat a tím pádem s ním strávil nadprůměrné množství času, všecko se to ve mně stihlo hezky usadit a dozrát k radosti nad gustem, elegancí a obratností, s nimiž se tu vycizelovaným obrazem, střihem, hudbou i zvukem vypráví příběh o sbližování a vzdalování světů a snů dvou pomatenců a jednoho setsakra temperamentního anděla, příběh fantasmagorický a přitom podezřele připomínající opravdový život, třeba i v tom, kolikrát nás škodolibá realita nechává rozpačitě přemýšlet, jakou roli jsme v tom chaotickém sledu událostí vlastně sehráli. (23.11.2014)

Zcela nekonvenční film s (pro mě) zcela necharismatickou ústřední postavou uměleckého podivína ve mě způsobil mnohdy zcela protichodné pocity. Nejdřív jsem zůstal ve velkém očekávání, pak mi chvílemi připadal Průšvih jako menší intelektuální slátanina, vyvolával menší odpor, nicméně filmařské téma rozehrané mezi hodně svéráznými (a názorově protichodnými) postavami mladého režiséra a stárnoucího producenta, si mě postupně podmanilo a donutilo dívat se dál. Až jsem zjistil, že jsem se výborně bavím, vychutnávám si množství vybraných detailů, ať už výstupy dvojice sousedů vybírající nájemné nebo pohledy přes kukátko, všechny ty magické scény na hraně surreality... a jestliže si mé sympatie vykutálený Buscemi moc nezískal, tak (ne)stárnoucí Cassel s duší rozervného umělce mi to ve svých eskapádách pravidelně vynahrazoval. Na tenhle divoký filmový večírek nejen plný filosofie, ale i tance, zpěvu a filmování, jaký v černobílém provedení uprostřed nepohledných bytů zaranžoval a předvedl Alexandre Rockwell se svými herci, se určitě nedá jen tak zapomenout a já mám pocit, že v budoucnu se ho ještě budu chtít minimálně jednou zúčastnit... tedy alespoň nahlédnout... „Nic mi nedlužíš, hochu. Co bylo, bylo...“ 75% (26.04.2021)

Už len ten smiech, ktorý dal Joe, keď sa Adolpho učil tancovať, je hodný štyroch hviezd. A vôbec, všetko čo Joe predvádzal bolo ohromné a Cassel ho dal na parádu. A tí dvaja vyberači nájomného .. ohromná dvojka. A Rockwell? .. toho aj málo bolo. No skrátka bavila som sa .. možno tak dobre, ako tá silvestrovská slečna, keď uvidela Adolpha v Nahej pravde. (01.12.2016)

Proč si nevsadit nejvyšší částku na svého komediálního koně? Ať to jakkoli srovnávám s českými burianovkami či pozdějšími socialistickými výtvory (Vesnička má středisková je na čsfd stále jedenáctou nejlepší komedií světa), funèsovkami či terence-hill-&-bud-spencerovkami, nenacházím žádné srovnání. "V bryndě" je svěží film, přitom nesporně komedie, podporovaný zábavnými dialogy a výbornými hereckými výkony (jak Steve Buscemi, tak Seymour Cassel - ve stejně svěží a svižné lekci ča-ča; podobně jako nás Milo Štibich učil tancovat shimmy). No, zase na druhou stranu, je to jen taková malá postmoderní sranda. Ale zase na třetí stranu, je jich poskrovnu. (24.05.2020)

Tenhle film jsem několik let intenzivně sháněl (což sice neznamená, že bych byl ochotný za něj utratit nějaké peníze)... A pak konečně přišel den, kdy se mi dostal do ruky. Jedná se možná o něco trochu jiného než jsem očekával, ale přesto je to krásný film, který se stylem nachází pravděpodobně někde mezi Jarmuschem a DiCillem. Ze všech těch odkazů je cítit láska k filmu a literatuře, což ztělesňuje postava Buscemiho, který zde hraje pravděpodobně nejsympatičtější roli, kde jsem ho viděl... (01.01.2010)