Beznádejní

Beznádejní sú klasickou ukážkou aktualizácie historickej témy. V šesťdesiatych rokov mali Maďari ešte čerstvé rany a prostredníctvom komunizmu dostávali rany ešte nejaké to desaťročie. Beznádejní mi atmosférou a uzavretosťou prostredia trochu pripomenuli Lumetov Pahorok. Ten je však o niečo dejovejší a v postavách sa dokážeme bez problémov orientovať. V prípade Jancsovho filmu tak tomu nie je. Ak by ste sa ma spýtali po každej štvrťhodine, kam sa posunul dej, asi by som mal problémy s artikuláciou. Ak by ste sa ma spýtali na zábery a ich komponovanie, spomenul by som ich na každú minútu jeden. Miestami veĺmi kruté, miestami poetické, ale podobne ako pri spomínanom Pahorku stále veľmi dusné. Rozdiel medzi maďarskou krajinou a Saharou pri takýchto podmienkach nemusí byť až tak razantný. (09.03.2015)

Ani Beznádejní nevniesli štipku nádeje do prehliadky stiahnutých filmov. Viem, že ide o známy a dobre hodnotený film. Časť komentátorov ho prirovnávala k Pahorku, iní ku Kladivu na čarodejnice. Mne to chvíľu pripomínalo udavača Heydrichových atentátnikov Čurdu, ale to trvalo iba chvíľu. Janczóov film ma zaujal z výtvarnej stránky, ale dôraz na výtvarné a minimalistické poňatie so sebou priniesol aj minimum atmosféry, takže nezriedka nudil. Ani záverečné rozuzlenie nič na celkovom dojme nezmenilo. (25.03.2023)

Kdo uvidí Beznadějné jako svůj první "artový" film, může se nudit - ale pozor - nudí se nudní lidé. Jancsó svou první abstrakci mechanismu útlaku staví jako takřka všechny své filmy na kontrastu statické mizanscény s dynamickou kamerou a naopak. Kdo tohle nevidí, nerozlouskne "zábavnost" Beznadějných. Na okraj Congova komentáře se dá podobně "vtipně" odpovědět snad jen to, že je jeho autor v tomto ohledu beznadějný případ. Naštěstí zde není Cong arbitrem dobrého filmového vkusu. Jde jednoduše o preference (ovšemže nebudu koukat na Stalkera, pokud sním svou porci pražené kukuřice ještě, než se dostane do Zóny). Pokud nevidíte černobílý obraz (někteří lidé to tak mají - prý to tak mají i psi), jděte radši do multiplexu. (11.01.2012)

"Jeho metody jsou nevybíravé...." Revoluční duch uvězněn pod kuklami a spoutaný řetězy, se nakonec dočká i své oslavné skladby, ovšem...metody jsou skutečně nevybíravé a jistota v těchto místech v podstatě neexistuje. Zoufalá doba vede k beznadějným činům, které jsou po zásluze potrestány. Hrdost a čest na místě, kde je ponížení a nadvláda na denním pořádku. Psychologické metody vyšetřovatelů a počáteční skladba nás v podstatě vracejí do čtyřicátých let 20. století v Evropě. Věznění a formy trestů mají svůj evoluční vývoj jako vše. Ovšem, tento vývoj vede skutečně jen k beznaději. Zde není naděje, a když ano, tak jen na okamžik. Poté se na scéně opět objevuje kukla a řetězy. Hledat zde jistotu je stejně naivní a podivné, jako by byl v této době muž bez kníru. Mé druhé setkání s režisérem dopadlo opět skvěle. V podstatě klidný film o velmi neklidné době. Poklidné dialogy věznitelů a vězňů, poklidná hudba i celá režie. Zatím vším klidem se ovšem skrývá obrovské napětí, není tu jen ta beznaděj, je tu i forma svobodné vůle a rozhodnutí. Třeba o svém životě či o své cti. (14.09.2013)

Pro mne kdysi jeden z nezapomenutelných klubových zážitků jsem si po dlouhé době připomněl. Silný film o životě a smrti, moci a bezmoci. Jak nejlépe ztrestat zločince? Udělat z nich vojáky. Jsou horší věci než smrt, a přeci se jí většina bojí, a tak je ochotna pro záchranu života udělat cokoliv. Klidně ukázat na někoho prstem, že je horší než já, byť  by i nebyl, a nechat ho popravit. Lest, kterou vojenské vedení vymyslelo, byla velmi chytrá stejně, jako snaha odhalit vzbouřence prostřednictvím dívčí oběti. Prázdná krajina, pevnost, bílá stavení, slunce, déšť. Velký kříž na zdi ve dvoře pevnosti. Precizní práce s obrazem - kompozice, smysl pro detail, světlo a stín. Nadčasová alegorie, která ve své podstatě vůbec nezestárla. (10.01.2023)