Denník komornej

Nejen fetišisti a fašisti si zde přídou na své...opět bezútěšný pesimismus okořeněný cynickým černým humorem... zlo opět triumfovalo, dobro bylo zničeno, tak to bohužel ve světě chodí!!! Tento film mě ale u srdce tolik nezahřeje jako Tristana, z poselství tohoto filmu opravdu nefalšovaně mrazí i tak srdnatého pesimistu jako mě, bravo! (24.06.2008)

Film přinášející mimořádný požitek z herectví Jeanne Moreau, která je zde skutečně úchvatná. Je fascinující pozorovat, jak se její postava pohybuje v prostředí plném přetvářky, napětí, konfliktů a různě vyšinutých nadrženců a frustrátů, kteří se ji snaží nějak zmocnit (záměrně nepíši "dostat do postele", protože tomu tak zdaleka ve všech případech není). Celestina mezi všemi doslova září svým bystrým úsudkem, krásou a kurážnou povahou, ne nepodobna Janě Eyrové - nejenomže na svou stranu postupně získává všechny kolem sebe, ale nakonec z toho prostředí vychází jako morální i faktický vítěz, byť se jí její hlavní cíl splnit nepodaří, a nad její chováním se nepřestanou vznášet jisté otazníky (jako např. kolem její schopnosti slyšet, co o ní jiní říkají v její nepřítomnosti, či proč tolik stála o to, aby se s ní Joseph vyspal, ačkoli to v jejím záměru dostat ho za mříže nehrálo v podstatě roli, atd.). Spousta věcí je v tomto filmu jen decentně naznačena nebo zcela vypuštěna (např. ze zabité Kláry je ukázán jediný krátký záběr na její nohu, po níž lezou šneci), a přišlo by mi zajímavé srovnat ho s literární předlohou, kterou jsem bohužel nečetl. UPDATE 30.11.2019 - Na podruhé už mě to bavilo poněkud méně a dost mi vadilo, kolik je toho zde nevyřčeno (je otázkou, zda je to kvůli vypuštění něčeho z předlohy, nebo zda to byl prostě tvůrčí záměr, nebýt doslovný). Samotný závěr by mě potom dokázal téměř rozladit - tím, jak ponechává zločin nepotrestán. Moje náklonnost k Jeanne Moreau ovšem trvá - opět jsem jí podlehl stejně, jako většina mužů v tom filmu. (15.02.2015)

„Služobný denník” slúžky Célestiny jestvuje zrejme iba v jej mysli, keďže som ju nikdy nevidel si čosi do akéhokoľvek » debilníčku « zapisovať, ale asi najmä aj kvôli tomu, aby vôbec nikto nemohol z neho čokoľvek čítať, a tak musí už automaticky disponovať dokonalou pamäťou, alebo aj nie, že má dokonca za lubom úplne niečo iné ? Ako sa to vezme, pretože sa dá prehlásiť, že je akýmsi sexuálnym objektom na rozľahlom panstve, kam prišla z Paríža za prácou, kde prevláda zvláštna nevraživosť medzi susedmi, aj intrígy vo vnútri veľkého domu, či prehnané puntičkárstvo Madam Monteil, ktorá tu vládne železnou rukou, všetko sa ale náramne skomplikuje záhadnou vraždou malého dievčatka v lese, kedy Célestine už veľmi dobre vie, odkiaľ vlastne vietor fúka, keď sa snaží o to, či sa vrah prizná ? / Francúzska legenda kinematografie Jeanne Moreau a španielsky provokatér č. 1 Luis Buñuel, rozohrávajú bizarnú štúdiu medziľudských vzťahov tak, ako sa nám ani nesnívalo, v znepokojivom, čiernobielom šate, za účasti ďalších hereckých kapacít - v prvom rade MICHEL PICCOLI, ďalej Georges Géret, Daniel Ivernel a Françoise Lugagne, či aj scenárista Jean-Claude Carrière, sa na chvíľu objaví v úlohe kňaza. Pri sledovaní som mal inak extrémne divný pocit. (05.07.2020)

Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. (24.05.2017)

Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. (17.08.2010)