Prízrak slobody

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

O Buñuelovi mi poprve v detstvi vypravela ma babicka-svetobeznice. A zahy pote jsem si precetl jeho zivotopis "Do posledního dechu". Pak jsem o nem dale cetl dlouhe state a jako pravy pseudointelektual prohovoril dlouhe vecery (nad lahvi vina z jeho rodne Aragonie). Zvlastni shodou okolnosti jsem se az dnes dostal konecne k tomu se podivat na jeho film. A myslim, ze cekani se vyplatilo. Stejne jako archivni vino s jehoz otevrenim dlouho otalite. V pripade Banuelovych filmu se asi nemusite bat, ze by se snad k dlohodobemu skladu nehodily-protoze obsah zbytkoveho cukru je vice nez dostatecny. Zacatek dobrodruzstvi jmenem Buñuel se proste vydaril. (19.03.2009)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! (05.11.2017)

Niektoré poviedky sú bohužiaľ o chlp lepšie, ako tie druhé. To je snáď jediná vada na kráse jedného z úplne posledných Buňuelových filmov. Riešiť takéto rébusy, tu upriamené skôr na významovú zložku, je nesmierne zábavné. Tým, že je Prízrak slobody v prvom rade komédia, či skôr satira (občas dosť brutálna, bacha na to) je navyše viac otvorená smerom k divákovi a jej pochopeniu, čo znie vzhľadom na jej značnú bizarnosť paradoxne. Množstvo detailov, opakujúcich sa motívov, alebo veľký dôraz na kontrast dávajú priestor pre rôzne interpretácie, avšak tie hlavné myšlienky sú jasné. Preto tento film odporúčam snáď všetkým divákom. Myslím totiž, že si v ňom každý môže niečo nájsť. A či má Buňuel aj ešte lepšie filmy? Asi áno. (02.12.2014)