Veselé Vánoce, pane Lawrenci
Merry Christmas, Mr. Lawrence
戦場のメリークリスマス
Réžia:
Nagisa ÓšimaHudba:
Rjúiči SakamotoHrajú:
David Bowie, Tom Conti, Rjúiči Sakamoto, Jack Thompson, Takeši Kitano, Takaši Naitó, Hiroši Mikami, Hideo Murota, Júja Učida, Daisuke Iidžima, Kan Mikami (viac)Obsahy(1)
Děj se odehrává v Japonském zajateckém táboře na ostrově Jáva v roce 1942. V lágru je jediný zajatec, který mluví Japonsky a to plukovník Lawrence. Ten je donucen sadistickým seržantem Harou zúčastnit se mučení a vynuceného harakiri jednoho z dozorců. Po intervenci u velitele tábora je poprava odložena. Ostatní japonští důstojníci se začínají na zajatcích mstít, protože se obávají ovlivňování velitele tábora plukovníkem Lawrencem. Napětí se ještě zvýší, když se v táboře objeví nový, záhadný zajatec Celliers, který je Angličan a odmítá se podřídit japonskému drilu. Brutalita dozorců se neustále stupňuje, protože ve válce u lidí vystupují do popředí zejména skryté zvířecí pudy a jejich civilizovanost mizí. Proč ale "Veselé Vánoce pane Lawrenci"? (Vapet Production)
(viac)Videá (1)
Recenzie (59)
Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. ()
Já ty filmy ze zajateckých táborů prostě nemám rád. Najdou se sice vyjímky jakou je třeba Spielbergova "Říše slunce" ale to se stane jen občas. Mě tyhle filmy přijdou hrozně zdlouhavý a utahaný. Občas to zachraňují herci jako v případě oskarové klasiky "Most přes řeku Kwai" ale v tomto případě se to nekoná. Herci mi přišli průměrní a jediný kdo se mi vryl do paměti byl Takeshi Kitano jako sadistický dozorce. ()
Mimoriadne pôsobivý príbeh z japonského, zajateckého tábora, nachádzajúceho sa na indonézskom ostrove Jáva v roku 1942, kde sa síce vôbec nebude stavať žiadny, povedzme, významne strategický most, no i napriek tomuto smutnému faktu, vskutku, časť britskej armády, nemôže zrovna povedať, že by sa výraznejším spôsobom začala nudiť, keďže nie je naprosto žiadnej núdze o hranie akýchsi「psychologických hier」, a to konkrétne s (ne)jednoznačným víťazom, kde minimálne rebelujúci protagonista v podobe majora Jacka "Strafera" Celliersa, je toho i jasným dôkazom, že potenciálny divák bude úplne nadštandardne spokojný s jeho hereckým predstaviteľom, à la DAVIDOM BOWIEOM, ktorý by sa podľa mňa kľudne uživil i takým,『hereckým chlebíčkom』, zrejme nie iba v tom speváckom prostredí, kde sa medzitým už stihol poriadne zabetónovať, pričom práve v tomto prípade, mu zvyčajne zručne sekundovali - nielen titulná postava podplukovníka Johna Lawrencea, ale najmä i japonská časť obsadenia v nadväznosti na sentimentálneho kapitána Yonoia, ktorého s absolútnym prehľadom stvárnil Rjúiči Sakamoto, ktorý sa zároveň postaral i o výbornú hudobnú zložku tohto filmu, čo je po spojení dohromady - fascinujúcim zážitkom, ktorý ešte čoraz viac podtrhovala i samotná účasť začínajúceho Takešiho Kitana, ktorý sa svojim nekompromisným seržantom Harom, snáď navždy zapísal do pamätí divákov. • A na všetkých zväčša dohliadal kontroverzný režisér Nagisa Óšima, a tak k tomu nie je viac čo dodať, maximálne vari len to, že Veselé Vianoce, pán Lawrence, je naozaj vynikajúcou snímkou, ktorú mimochodom všetkým vnímavým ľuďom vrelo odporúčam. ()
Upřímně se moc nedivim, že tenhle film tu nemá moc komentů a hodnocení. On je totiž hodně zvláštní a asi nepatří k těm, který by každý vyhledával. Je to takový hybrid mezi asijským a evropským filmem a na mě to moc šťastně nezapůsobilo. Nepřijde mi tu úplně dramaturgicky zvládnutý. Na jednu stranu tu jsou výborný momenty jako například scéna nuceného harakiri korejského vězně nebo perfektní scéna u soudu hned na začátku. Na stranu druhou přijdou momenty, u kterých jsem vůbec nevěděl, proč tu jsou a co mají znamenat. Příkladem budiž němá etuda s holením a kouřením, Celliersovy flashbacky nebo to střihání pramínku vlasů. Stejně tak herci jsou dost nevyrovnaný - Bowie střídá vynikající momenty se strašným přehráváním (hlavně emotivní scény), Conti je poměrně dobrej celou dobu, Mifune taktéž a opět Sakamoto střídá perfektní chvíle se slabšíma. Chybělo mi bližší časové určení, kdy se co odehrává a větší soudržnost děje. Konec mi přišel nesmyslný a nedořešený. Celkově vzato nemůžu dát víc jak tři a na druhý zhlédnutí to moc nevidim. 60% ()
Galéria (77)
Zaujímavosti (7)
- Na základě inzerátu, podaného na role válečných zajatců, hledajícího vyhublé či postižené lidi, bylo vybráno 220 lidí. Většina z nich však byli narkomani, takže na letišti hned 200 z nich zatknuli novozélandští policisté, tudíž se štáb musel obejít pouze s dvacetičlenným komparsem. (boshke)
- Jedná se o první anglicky mluvený film režiséra Nagisa Ôshima. (Cheeker)
- Natáčení se účastnilo několik překladatelů, kteří překládali mezi herci a členy štábu z japonštiny do angličtiny a naopak. (Cheeker)
Nagisa Óšima se vždy více zaměřoval na významy a myšlenky, které svými filmy vyjadřoval, než na řemeslnou stránku filmařiny. Proto také "Veselé Vánoce, pane Lawrenci" mohou obzvláště v dnešní době působit v lecčems nesoustředěně, rozvlekle a dokonce i místy nahodile. Což ale neznamená, že by nedokázaly na konci diváka rozložit a zpražit. Óšima natočil válečný film, který se místo okázalých projevů války, jako jsou bitevní scény či přesuny vojsk, zaměřuje na samotnou podstatu lidských konfliktů, ale také na takřka nemožnost jejich řešení a uzavření. Prostor zajateckého tábora během války v Pacifiku mu umožňuje rozvádět několik paralelních a vzájemně se prostupujících témat dalece přesahujících konkrétní místo a čas. Ústřední postavou filmu je tlumočník Lawrence (Tom Conti), který má zprostředkovávat kontakt mezi znepřátelenými stranami a skrze nějž se rozvíjí téma porozumění ve smyslu pochopení, ale také zprostředkování dialogu. Jeho práci fatálně sabotují systémy diktující řád, pravidla a hodnoty národů i jejich jednotlivců. Právě řád se skrze kontext války, jejíž esencí je destruktivní chaos, vyjevuje jako zcela absurdní. Jako protipól těmto vlivům, které vyprávění zhmotňuje do postav dozorců i zajatých důstojníků, stojí figura anarchistického vykupitele Cellierse (David Bowie). Ačkoli může vsazení jeho flashbacku do jinak lineárního vyprávění působit nemotorně a těžkotonážně, pro Óšimovu síť myšlenek je zcela zásadní. Jednak ukazuje, že obě aktuální propagandou a celoživotní indoktrinací vyhecované strany mají více společného, že si jsou ochotny připustit. V základu totiž staví na systematizované a institucionalizované krutosti, která jednotlivce zbavuje jejich osobitosti a formuje z nich uniformizované jednotky nerozporující diktovaný řád a status quo. Ale současně zpřítomňuje, že praví hrdinové nejsou toliko bez bázně a poskvrny, nýbrž bojují se stíny a ranami svých minulých provinění. Opravdový hrdina pak není jen někdo, kdo uvítal vykoupení války z tíživých okov minulosti a vztahů, které zanechal po sobě doma, ale naopak člověk, který se vzepře systému a navzdory jeho pravidlům projeví lidskost, respektive kus svého nitra. Óšima napříč filmem vyzdvihuje takové drobné zázraky humanismu v nehumánním systému. Ať už jsou to vzpurné činy majora Cellierse, snahy porozumění a poznání Lawrence, touha po doteku i svobodě na straně kapitána Jonoie nebo prostě jen poťouchlé, ale při tom laskavé vánoční gesto seržanta Hary. Všichni ale byli obětí mužů, kteří si myslí, že mají pravdu, a současně se sami provinili tím, že si někdy mysleli, že sami mají pravdu. Óšima v průběhu celého vyprávění pozvolna a z různých stran odhaluje skličující tragičnost jednotlivců lapených v v nelítostném systému, ať už jím je válka či hierarchizovaná společnost. O to silnější vyznění pak dostává poslední věta filmu, která vše výše popsané shrnuje do prostého, a při tom tak emocionálně zdrcujícího gesta porozumění, sounáležitosti a doteku lidskosti přemosťujícího všechny diktáty národů, hodností, hierarchií i stran vítězů či poražených. () (menej) (viac)