Chainsaw Man

Chainsaw Man byl už od začátku tak strašně populární manga a nahypované anime, že jsem o něm slyšel a četl tolik názorů, kolik o žádném dalším seriálu v téhle sezóně, v tomto roce a nejspíš i za celých těch čtrnáct let, co průběžně sleduji anime. Jeho popularitu můžeme snadno doložit obyčejným podíváním se na MAL, kde se sice nestal nejlepším anime sezóny dle skóre (protože pokračování Bleache má také nesporné kvality a již vybudovanou a oddanou fanouškovskou základnu), ale je dnes, v momentě, kdy první řada skončila, jen pár krůčků od milionu sledujících, což je meta, na kterou tam mnohé seriály nedosáhnou nikdy, jiné až měsíce nebo roky po odvysílání. Hype is real! A já musím sám sebe pochválit, že jsem se i tak dokázal vyhnout spoilerům a šel do seriálu úplně naslepo. Každopádně i tak mohu souhlasit s mnohým, co řekli jeho bezmezní milovníci, stejně jako vidím i pár nedostatků, které uvedli někteří jeho kritici. A kde tedy já sám stojím? Jsem ten, kdo chápe nadšení, kdo si mnohé z toho, co vidí také užíval, ale kdo se zatím do seriálu nezamiloval. Rád se podívám na další sérii, jsem i docela zvědavý na překvapení, které si autoři připravili, ale že bych chtěl hned teď jít a třeba otevřít mangu, to se mi nestalo, nějak mě to zkrátka z části nechalo úplně chladným. Proč? No dobře, začněme tedy od věcí, které mi brání v tom dát seriálu 5* a hned ta první a pro mě nejzásadnější jsou postavy. Máme tu zajímavé postavy, určitě solidně prokreslené, které díky tomu dokážu chápat i v situacích, kdy to někteří další už třeba nedávají, ale mám z těch postav někoho opravdu rád a je zde někdo, kdo by se mnou opravdu silně rezonoval? Bohužel si musím odpovědět, že v tuhle chvíli není. Nejoblíbenější postava z celé první série Chainsaw Mana je pro mě Počita! A půjdu ještě dál a řeknu rovnou, že nejlepší díl, který pro mě emocionálně opravdu fungoval a dal bych mu s klidem těch 5*, byl ten první. Je totiž takovým sympatickým příběhem o dvou tragických duších, které se najdou, příběh hlubokého přátelství mezi klukem a psem, který mě dokázal dojmout a vyvolat silnou emocionální odezvu, kterou žádný další díl nejen že nepřekonal, ale ani se k ní nepřiblížil. Jistě, máme zde některé docela silné momenty, ale žádný z nich mě nedokázal opravdu zasáhnout a mírné emocionální pohnutí jsem tak pocítil asi až dnes, na začátku dvanáctého dílu, kdy na jednu z postav vzpomínal konečně někdo, komu jsem věřil, že s ní měl opravdu silný vztah a pak to celé vzpomínání mělo i nějakou lepší a údernější dohru. No jo, ale třeba samotná smrt této jedné z důležitějších postav, když se stala, tak na mě zase skoro vůbec nezapůsobila. Stejně tak se nedokážu do většiny postav položit, na Denžiho a jeho motivace, jakkoli je dobře chápu, si připadám už moc starý. U Makimy mi zase už od druhého dílu svítí obrovský červený vykřičník a tahle žena mi přijde jako extrémně nebezpečná a bezskrupulózní manipulátorka, od které bych se já držel co nejdál, na rozdíl od mnohým ostatních, (zkrátka nevěřím ženě, která by si mě hned chtěla takhle silně omotat kolem prstu). Power je sice vtipná a má ráda kočky, ale pořád je to sobecký démon, co se na vás v tuhle chvíli vykašle, pokud to bude v jejím zájmu, což jí sice dává obrovský prostor pro budoucí rozvoj, ale teď mi zatím moc neimponuje, navíc stejně jako Dendži taky není nejostřejší tužka v penále. Aki je sice poměrně fajn, ale jeho backstory a motivace mi zatím připadají asi nejvíc klišé ze všech a skoro si až říkám, jestli někdy v prvním plánu neměl být hlavním hrdinou on, ale pak ho Fudžimoto strategicky neposunul na druhou kolej. Himeno mi byla trochu sympatická, ale k nějakému silnějšímu poutu bych potřeboval rozhodně víc času. No a třeba Kobeni? Doteď absolutně nevím, co si mám myslet o Kobeni, ale měla minimálně jednu chvilku, kdy mi doslova lezla na nervy… Tolik můj současný náhled na většinu důležitých postav, je dost možné, že to přesně takhle má být, autor to zamýšlí a bude přesně s tímhle vším pracovat, ale teď to pro mě prostě není nějak ono a odráží se to celkového dojmu a zájmu… Ale jsem v první části, takže mám určitě v plánu dát všem ještě šanci a věřím, že třeba tenhle můj problém by mohl časem zmizet. Druhý nedostatek, který jsem slyšel od jednoho zdejšího uživatele a který jsem i já zaznamenal, jsou občasné problémy s tempem. Některé scény se autoři snaží efektivně protahovat, ale tempo se tím ztrácí, jindy zase příliš šlápnou na plyn a trpí plynulost děje. Není to nijak drastické a skoro pokaždé přesně chápu tvůrčí záměr, ale zase, někdy mě to spíš ruší. Tím bych asi skončil s výtkami a pojďme se pustit do toho, co bylo na Chainsaw Manovi tak silné, povedené a kvalitní, že o 3* tu nemůže být ani řeč. Začneme tím nejvýraznějším, a to je animace a tvůrčí kreativita při práci s kamerou. Animace je výborná, nesouhlasím sice s názorem, že jde o to úplně nejlepší v roce 2022 (protože vrchol animace tohoto roku stále je druhá sezóna Demon Slayera), ale rozhodně je Chainsaw Man jedním z nejlepších výkonů, který by se do top 10 určitě vešel. Pro přiblížení – pokud je Demon Slayer v určitých momentech animačně 10/10, tak Chainsaw Man je v určitých momentech 9-9,5/10. Stejně bych zhodnotil i používání CGI, je to výborné, ale na úplnou špičku toho, co jsem kdy viděl, a tedy na perfektní zážitek, pořád tak bodík chybí. Co ale je vynikající a 10/10 je práce s kamerou. Je to asi úplně poprvé, co třeba opakovaně vidím naprosto skvěle použité POV některé z postav a seriálu to tak dává něco opravdu originálního. Stejně tak souboje, a především pohyb v nich jsou opět úžasně nasnímány, má to energii, má to sílu, je to hravé. Další věc, co mě hodně bavila a kterou jsem si oblíbil, je koncept zdejšího světa a jeho využití strachu jako takového měřítka síly. Navíc ono celé to „existují démoni, kteří jsou zosobněním strachu, ale protože jsou zosobněním, tak se sami mohou i něčeho bát…“ působí děsně cool a Fudžimoto s tím zajímavě pracuje. Nejsou to totiž jen hmotné věci, co lidi děsí (jako třeba pistole, pavouk, netopýři…), ale jsou to i různé koncepty, jako třeba budoucnost, čas… Tady jsem opravdu zvědavý, jak moc dokáže tohle dílo tento úžasný koncept ještě využít. Jako asi úplně poslední bod jsem si ponechal samotný příběh. Tady musím říct, že mě zaujal, chci vědět co bude dál a mám i jistou představu, kam by se to mohlo dál ubírat, i když jsem zatím neviděl dost na to, abych měl nějakou jistotu. Snad se dál dokážu vyvarovat spoilerům, teď když už je seriál venku by to mohlo být snazší, přeci jen ten hype určitě časem trochu opadne, dokud neoznámí druhou sezónu... Zároveň zde budu silně nesouhlasit s některými kritiky tohoto anime, kteří píší, jak moc je to děravé. Z toho, co jsem zatím viděl, mi většina dává bez problému smysl, na spoustu dalšího dokážu uplatnit logiku a domyslet si to tak, že mi celek pořád drží stabilně pohromadě, takže žádné větší díry nevidím a u těch případných drobných zatím ještě věřím, že je příběh zalepí, u některých už to dokázal. Takže pojďme si to na závěr shrnout a zkusím zase jednou použít nějaký ten příměr – Chainsaw Man je pro mě jako chytrá, dobře vypadající ženská, s kterou jsem se na prvním rande nenudil, ale ta pověstná jiskra zatím nepřeskočila, na druhé rande s ní určitě půjdu, třeba to i klapne, nebo zůstaneme jenom kamarádi, ale i ty mám přece v žebříčku hodnot poměrně vysoko… 8/10 (27.12.2022) (menej) (viac)

Třikrát sláva! Po ohromném sebezapření a nechuti jsem se dokopal a dokoukal tento „klenot“ až do 12. dílu, tedy konce první série. Většina to tu hodnotí jako něco úžasného, až nepředstavitelného, tak je čas se opět postavit do opozice a narovinu říct, proč si to absolutně nemyslím. Ze všeho nejvíc mi asi vadila jednodimenzionálnost postav. Štval mě jak primitivní titulní Denji, tak vymletá démonka Power. Uznám jim akorát jejich laxní přístup k věci a ignoraci založenou na tom, že dokud z něčeho budou benefitovat, stačí jim to a nějaké city, či lítost jim vůbec nic neříkají. A ne proto, že by chtěli být cíleně zlí, ale protože to je jejich přirozená nátura. Makima mi taky zvlášť nesedla, projevila se stejně až později. A když už jsem myslel, že horší to být nemůže, objevila se mezi lovci démonů extrémně otravná, ukňouraná, psychotická blbka. Nevím, co mezi nimi takový degeš pohledával. Nejkloudnější charakter, který bych si mezi tím panoptikem neochvějné demence našel, je Aki. Ze začátku jsem ho rád neměl, ale na rozdíl třeba od dvou úhlavních primitivů projevil nějakou snahu o představení alespoň špičky ledovce celkem zajímavého a prokresleného charakteru. Zbytek se vlastně ani nemusel pomalu představovat vzhledem k tomu, co se událo v pozdějších epizodách a co další rozvíjení nikterak hlubokých příběhů doslova zařízlo. A nově příchozí, kteří by bývali mohli být zajímavější než celý zbytek (přesílený lovec, skupina démonů) už nestihli dostat prostor, protože 12 epizod nestačilo. Příběh samotný, svět a jeho budování stálo za starou bačkoru. Když už se objevil nějaký démon, akorát blbě kecal a než stihl konat, dostal motorovkou po hubě a dějiště bylo v mžiku plné jeho vnitřností. Žádný z nich nevzbuzoval hrůzu, nepůsobil zvlášť nebezpečně, takže i část o lovcích uvízlých ve smyčce jednoho patra hotelu, kterou mimochodem považuju za to nejzajímavější, co celá série nabídla, přišla poměrně rychle vniveč. Soubojů zde nakonec bylo obecně poskrovnu, napočítal bych je na prstech jedné ruky, a málokterý měl skutečnou váhu. Atmosféra prakticky nulová a ve spojení s mou neochotou si ke komukoliv udělat vztah ani případné smrti nevyzněly tak silně, jak by měly. V čem ovšem série excelovala je v detailech některých situací. Jakmile jsem přistoupil na hloupý příběh, přestal brát seriál jakkoliv vážně a začal se jím čistě bavit, zavděčily se mi absurdní sekvence, jako když si třeba hrdina šel uprostřed svízelného problému s démony v klidu zdřímnout, nebo došlo ke kontroverznímu polibku završenému předáním nálože zvratků. Ať to byly nechutné, smyslné, atmosférické, či jiné momenty, všechny působily vytrženě z toho všeho okolo a prezentovaly témata, která se v typických shounen a jinak akčně zaměřených sériích normálně nedějí a neřeší. Ale to by byly fakt jen malé světlé momenty, které jsem ochoten uznat a přihlédnout na ně. Zbytek pro mě byl jen plytkou, nezajímavou změtí bez napětí a snahy se něčemu pořádně věnovat. Už jen ten svět plný démonů nabízí náhledy na to, jak se takový člověk jedním stane, či s ním uzavře kontrakt. Skoro nic z toho neukázal a nepřiblížil (jestli manga jo, to netuším). Když se posunu k tomu, co série opravdu dokázala na 10/10, možná i 11/10, tak své vizuální pojetí. To se dá srovnávat svým smyslem pro detail a ladnou animaci třeba takovým Shinkaiovkám. Na televizní sérii exkluzivní nádhera, kterou jsem si užíval každou minutu, byť vynikla spíš v těch klidnějších a pomalejších částech (nezapomenutelná Akiho ranní rutina). Hodně se zde využívalo i 3DCGI, které bylo ale natolik dobře udělané, že ani v nejmenším nevadilo a až na pár detailů se úžasně propojilo s klasickou 2D animací. Proti tomu CGI v adaptaci NieR Automaty vychází jako naprostý a zavrženíhodný odpad. MAPPA tohle zkrátka umí dělat na jedničku, viz Útok titánů. Uměleckou třešničkou bylo pojetí endingů, každý byl úplně jiný a konkrétně z toho retro osmdesátkového jsem si doslova v hlavě poslintával. Chainsaw Man zkrátka na poli vizuálu překonal sám sebe a neváhal bych ho doporučit už jen pro tuto jeho stránku. Po dvou epizodách mě nepřesvědčil, po čtyřech jsem ho nesnášel a až po šesti jsem si našel svůj způsob, jak si ho aspoň trochu užít, i když jsem byl po celých dvanácti rád, že to už mám za sebou. Jestli si dám nášup a kouknu i na druhou sérii (pokud bude), o tom ještě hodně pouvažuju. (27.01.2023) (menej) (viac)