Oppenheimer

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

(spoilery) Klasika: nolanovsky chladné ale nekonečně precizní řemeslo __ v IMAX jde o pro mě první film využívající celou plochu plátna (nebo jsem to jindy vyignoroval, nvm); to bylo fascinující samo o sobě __ Opravdu moc mě potěšil sound design a zejména hudební motiv evokující štěpnou reakci, ze kterého se na konci snímku vyklubalo rytmické dupání nadšeného davu. __ Přijde mi, že přes určující limity dobových reálií se ve snímku prostřednictvím Oppenheimerovy manželky i milenky setkáváme se dvěma nejvíc empowering ženskými potavami Nolanovy tvorby (což je hodně dáno tím, že Nolan ženské postavy úplně napsat neumí, ale i tak..). Zejména  manželka je zosobněním toho, jak bychom byli bývali většinou chtěli reagovat v krizových situacích - ale většinu z nás to napadne až 15 minut poté, když si na záchodě se skřípěním zubů rekapitulujeme, jak jsme reagovali ve skutečnosti. (viz scéna z výslechu) __ Příjemně s odstupem nahlíží americký patriotismus. __ Silná byla také série scén následující po úspěšném testu bomby: Oppenhaimer byl nucen se skokově srovnat s pro něj novou realitou, kdy svůj účel splnil a nadále se s jeho názory moc nepočítá. __ Víc ve mně ale posvátnou hrůzu z jádra vyvolal seriál Černobyl. A Jdu si konečně pustit Hrob světlušek. (13.08.2023)

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)

Dost možná to bude ten případ, kdy můj milovaný tvůrce dostane Oscara za film, který mě v jeho filmografii úplně nevzal (Scorsese, Del Toro). Fascinující obrazy - Hoytema the king! - a pohlcující, neustále nátlakový zvuk, formální uchopení je opravdu jedinečné, ale občas jako by jel Nolan podle mustru "když nevíš, co s daným dialogem, ohul bedny" a tři hodiny identicky rytmizovaných dialogů na mě byly místy too much. Interstellar, Prestige a TDK jinej level. (19.07.2023)