Oppenheimer

Nolan je Dr. Manhattan současného Hollywoodu. A snad alespoň další dvě dekády bude. Na vrcholu tvůrčích sil si může dovolit tříhodinový konverzační kolos, který subjektivně trvá o třetinu méně, protože míra preciznosti všech tvůrčích složek je na absolutoriu. Vlastně i ta nejžádanější pozlacená soška je naprosto pochopitelná. A přece tomu něco chybí. Možná krapet osobní vášně před i za kamerou. Ale asi jediný režisérův film, o kterém vím, že už si jej pravděpodobně nikdy nepustím znovu. PS: Sex ve výslechové místnosti je největší cringe moment Nolanovy filmografie. Bez debat. (24.03.2024)

Dost možná to bude ten případ, kdy můj milovaný tvůrce dostane Oscara za film, který mě v jeho filmografii úplně nevzal (Scorsese, Del Toro). Fascinující obrazy - Hoytema the king! - a pohlcující, neustále nátlakový zvuk, formální uchopení je opravdu jedinečné, ale občas jako by jel Nolan podle mustru "když nevíš, co s daným dialogem, ohul bedny" a tři hodiny identicky rytmizovaných dialogů na mě byly místy too much. Interstellar, Prestige a TDK jinej level. (19.07.2023)

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži. Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu. (20.07.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

„Genialita nezaručí múdrosť.“ Ja som to nepochopil a ak vy tvrdíte, že ste to pochopili a nemáte detailne naštudovanú americkú históriu prvej polovice 20. storočia, klamete a hanbíte sa to priznať. Mne šialená trojhodinová dĺžka nejak extra nevadila. Fakt neviem posúdiť, či je to veľa, málo, alebo sa to mohlo prestrihať na 95 minút a nič hrozné by sa nestalo. Netuším, ozaj. Ale ako jeden z mála užívateľov ČSFD pokojne vyhlásim, že vôbec neviem, o čom to bolo. Pri scénach s tvorením bomby som sa samozrejme chytal. Tvorili bombu. Ale pri „súdno-vypočúvacích“ momentoch som bol úplne mimo a vôbec som netušil, koľká bije. Avšak vďaka hercom, ktorí do toho šli naplno, mi to istým spôsobom nevadilo. Ak ste to vy pochopili, tak ste zjavne expert na americkú históriu. Všetci ostatní máte smolu. Pozeral som na to ako teľa na čerstvo natretý plot. Ale na pekne natretý. Najlepšie boli „ľudské“ a „osobné“ scény, ale toto je Nolan, takže nimi samozrejme logicky šetrí. Nejeden raz sa spolieha na to, že o téme viete toľko ako on. Ak sa mýli, opäť máte smolu („samovražda“ vo vani). Nechápem, čo na tejto komornej dráme stálo 100 miliónov, lebo dobové kostýmy to asi neboli a veľkolepé trikovo-akčné sekvencie tiež nie (žiadne tu nie sú). A ako poznám Cilliana Murphyho, tak honorár preňho tiež nie. Našťastie, akonáhle som chcel hodiť flintu do žita, zjavila sa scéna, postava alebo moment, ktoré ma vytrhli. Emily Blunt je tu skvelá, niektoré scény silné a Einstein ma fakt bavil. Produkcia James Woods, wtf. (14.01.2024)