Nezralé maliny

"Ona nesnášela dve věci. Když jsem s ní nesouhlasil a pak když jsem s ní souhlasil."     Výborná psychologická dráma s trpkou príchuťou o dávnom priateľstve, neradostnom starnutí a nenaplnených životných snoch. Televízne inscenácie ma zvyčajne príliš nebavia, ale pri Františekovi Filipovi si nemôžem pomôcť. Jeho diela totiž majú svoju hĺbku a sú úžasne ľudský hrejivé. Charaktery filmu "Nezralé maliny" sú veľmi rozmanité, niektoré so starými ranami, ktoré sa doteraz nestihli zahojiť ("Jenom jednu jsem mel rad, tú mi sebral kamarát."), každá z postáv sa so starnutím vyrovnáva po svojom, každá svojim spôsobom bilancuje svoj doterajší život ("Až když myslím na smrt, začínam chápat život."). Zásadné pre film je to, že tie postavy sú výborne zahrané skvelými hercami, vyzdvihnem hlavne trojicu Nedbal - Pešek - Filipovský. Film v sebe zahŕňa komiku i tragiku súčasne a má výborné glosy ohľadom vtedajšej spoločnosti ("Řekl, že jsem zloděj!" "Ale prosím tě, to se dneska tak nebere."). Maláskova hudba už len veľmi vhodne dotvára celkovú nostalgickú atmosféru. Pri tých všetkých kladoch dokážem odpustiť aj tú slabšiu obrazovú kvalitu (lacný televízny vzhľad). (25.02.2022)

Keď som kedysi dávno videl túto televíznu inscenáciu, bol som ňou taký nadšený, že som si zadovážil aj jej literárnu predlohu od Jiřího Hubača. Dnes som ju videl opakovane a napriek tomu, že som sa na dostrel priblížil veku jej postáv (o tri roky ma čaká abiturientské stretnutie po 50 rokoch), už som popri všetkých jej nepopierateľných kladoch pocítil aj niekoľko falošných tónov a mne tak cudzie moralizovanie. Takže aj keď naďalej považujem Nezralé maliny za majstrovský kúsok, ktorý má pevné miesto v televíznej tvorbe a tiež medzi mojimi TV Topkami, znižujem hodnotenie na štyri hviezdičky. A niekoľko mesiacov pred vlastným abiturientským stretnutím idem s hodnotením ešte nižšie, na definitívne tri hviezdičky. Okrem spomenutých výhrad mi prekážal istý schematizmus (prítomný už v predlohe), poctivé odvedenie desiatku rodnej strane a tiež nepochopiteľný akcent na starobu a nevládnosť u väčšiny hercov. Ich predstavitelia síce mali v čase nakrúcania o 5 - 7 rokov viac, ako mávajú maturanti po 50 rokoch, ale nemuseli k výrazu pridávať ďalších päť rokov. To mi už spolu s deklamovaním moralistických múdrostí a s prispením hudby pripadlo dosť účelové a falošné. (08.09.2011)

Opět František Filip a jeho strategie obsadit film prověřenými hereckými legendami, které po herecké stránce dotáhnou dílo k dokonalosti. Všichni čtyři hlavní protagonisté celou dobu servírují divákovi hromady citů a pocitů z životních bolestí, zklamání a proher. Kromě Jiřiny Šejbalové se v inscenaci objevila naposledy v televizi i Darja Hajská jako důchodkyně Vránová alias Flundra nemytá :-)) (08.04.2007)

Óda o naději s falešnými tóny socialistické pospolitosti.  Přemoudřelý důchodce filozof Pešek, jehož by jeho vlastní rodina právem nejraději exkomunikovala, pořádá se svým věčně ublíženým a závistivým kamarádem po dvou infarktech (zřejmě díky té své nátuře) Sklenčkou sraz abiturientů. Největším problémem se jeví velký kamarád, ale toho času třídní nepřítel, Nedbal, jenž o sebe vůbec nedbá a hnije v domově důchodců, kde trhá mouchám a bábám nožičky. Aby té dramatizace nebylo moc je třeba to vyvážit klaunem, a tak přichází  Filipovského furiant a bezstarostný podpantoflák. A kolotoč se roztáčí, Nedbal se propadá hloub, Peškova mravnost bobtná, Sklenčkův vřed puká (Ty jsi nejlepší, Beďare...Tos neměl říkat.. Šána s Píťou tu nejsou a neslyšeli to.) a mrtvá spolužačka nakonec nepřijede... Nedbal z hlubin šplhá na věž kostela, Pešek za ním přilétá na křídlech andělů.. ticho...přichází katarze. "Uvěřil jsem bohatým lidem  a propadl mamonu, já revolucionář...ach, ach"   Marx, Engels, Beatles... Sehraná je tahle fraška ale skvěle, to zase jo.  Omlouvám se milovníkům dramtického umění páně Hubače, ale tohle se mi dost rozleželo.... ovšem jako syreček. (03.11.2022)

Uvažoval jsem o pěti hvězdičkách. V jejich udělení mi ale zabránila ve věži nad náměstím se odehrávající závěrečná scéna, v dialogu (přerůstajícím postupně v Šánův monolog) se hemžící knižními výrazy plnými patosu a zbytečné polopatičnosti. Konec tak i přes přítomnost katarze bohužel rušivě nabourá sympaticky civilní atmosféru veškerého dosavadního dění. Škoda. (27.09.2013)