We Have a Ghost
Réžia:
Christopher LandonScenár:
Christopher LandonKamera:
Marc SpicerHudba:
Bear McCrearyHrajú:
David Harbour, Jahi Di'Allo Winston, Anthony Mackie, Jennifer Coolidge, Tig Notaro, Steve Coulter, Sarah Durn, Faith Ford, Tom Bower, Erica Ash (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Přestěhují se do nového domu, kde objeví ducha s temnou minulostí, a stanou se miláčky internetu. Ruku v ruce se slávou ale přichází nevítaná pozornost ze strany státu. (Netflix)
Videá (1)
Recenzie (107)
Netflix zase šlape vedle, ale tentokrát to není nic ve stylu The Grey Man nebo Rachel Stone, tentokrát se jde do hororu-komedie. Překvapivě film naděluje spíš naděluje známější obsazení. Hlavní protagonista v roli ducha je čím dál víc oblíbený David Harbour a v roli fotra zas čím dál míň oblíbený Anthony Mackie. Vidím jeden velký problém a to je stopáž, která se činí délkou víc jak 2 hodiny a kdyby se film se sekal na 90 minut, tak si myslím, že by to jenom prospělo. Většina postav je nezáživná a bez jakéhokoli většího prohloubení jejich charakterů. Ujeta průměrná kravina 50% ()
Od Máme tu ducha jsem si sliboval vtipnou nenáročnou komedii, která se nebude moc brát vážně a půjde především o humor. Byl jsem moc zvědavý i na Davida Harboura, který mě moc bavil v loňské Šílené noci. Snímek tak trochu klame popisem, neboť se nejedná ani tak o komedii, nýbrž o rodinné drama s miminem humorných prvků, navíc ne moc chytře zpracované, díky čemuž snímek není moc poutavý, stopáž je až ubíjející, zapamatovatelných momentů je velmi málo, svými výkony nestrhnou ani herci, tedy s výjimkou Davida Harboura. Ten svou roli v rámci možností zvládl, přesto mě jeho postava nebavila, respektive nudila. Máme tu ducha asi cílí především na dětské publikum, mě osobně zaujala jen dějová linka týkající se minulosti ducha, jinak těžká bída. 3/10. ()
Po nějakých zhruba devadesáti minutách jsem byl prakticky již rozhodnut jak nad počtem udělených hvězdiček, tak i nad hrubým komentářem, označující Máme tu ducha jako neškodnou rodinou taškařici za pěkné 2*, to jsem ovšem ještě netušil, co si na posledních třicet minut připravil talentovaný Christopher Landon, když dosavadní nádech celého filmu totálně změnil a z ničeho nic se z mírumilovné, naivní a trochu i nezáživné podívané stal parádně vygradovaný, strhující thriller, kde šlo vážně do tuhého a jako třešnička na dortu pak film dovrší úžasně silné emoce, prostě parádní závěr, který můj celkový dojem okamžitě vystřelil o * nahoru a být film zpracován v této podobě po celou dobu, nebo alespoň mnohem dřív, tak jdu s hodnocením ještě klidně výš. Já ale vážně nepamatuji, kdy by se jakýkoliv jiný film ve svém průběhu takto moc zásadně žánrově zvrhl v úplně něco jiného, každopádně se to dá ale na druhou stranu i krapet odsoudit, jelikož takto radikální změna může vést i k domněnkám, že neměl tvůrce svou práci zcela pod kontrolou, ale to jsou jen úvahy, pravda je, že zde to ke zlepšení pocitů z filmu prostě výrazně napomohlo a já si tak ve finále film díky tomu opravdu užil, i když tedy ne bohužel po celou dobu. Co mě zde nicméně překvapilo a v podstatě i zklamalo, že se tu vyskytovalo vzhledem k orientaci na rodinou zábavu minimum humor, a těch pár pokusů lze pak označit spíš za trapné, než vtipné momenty, a ani obsazení ústředních dětských postav též nepovažuji za nejšťastnější, nepřipadli mi příliš sympatické a výrazné, naštěstí to ale v tomto ohledu vyvažují dospěláci, v čele s Harbourem a Mackiem. Efektům jinak nelze příliš co vyčíst, ty jsou určitě na vysoké úrovni a párkrát dokážou i překvapit svou nápaditostí, působivá je ale i atmosféra celého filmu, takže ve výsledku nakonec mohu konstatovat, že Máme tu ducha je poměrně zábavný snímek, který má jistě své mouchy, především tedy v té první polovině, ta druhá to ovšem vynahradí takovým způsobem, že ho mohu upřímně doporučit. Silné 3*! ()
Rekvizity filmu jsou rodina přestěhovavší se do zchátralého chicagského domu, obyvatel, kterého přijme do podkroví. Otec se nechtěného nájemníka snaží peněžit pomocí sociálních sítí a rodina se tím zařadí mezi světové celebrity. Videa si všimne patranormální vědkyně a její parťák z CIA lovící duchy. Režisér se snaží, aby se diváci jak smáli, tak i báli. Film je hrozný, hloupý, nezapamatovatelný a moc dlouhý. Pronásledován duchy odkazů z jiných filmů. Úspěch podobných filmů závisí kolik emocí investujeme do postav. Zde obsazení není špatné. Emoce se tu využívají k manipulaci s divákem. ()
Galéria (89)
Fotka © Netflix
Zaujímavosti (7)
- Jméno Beetlejuice, které zazní 3x ve 28. minutě, odkazuje na stejnojmený film. (Duoscop)
- Film je založený na poviedke z roku 2017 „Ernest“ od Geoffa Manaugha. (Arsenal83)
- Niekoľko týždňov po začatí natáčania bola produkcia zastavená z dôvodu hurikánu Ida v Louisiane. (Arsenal83)
Súvisiace novinky
Sedmý Vřískot střídá post režiséra
Oblíbená hororová řada opět mění tvůrčí tým. Poté, co otěže nad sérií původních čtyř filmů z let 1996 až 2011 v režii legendárního Wese Cravena v roce 2022 převzalo režijní duo Matt Bettinelli-Olpin… (viac)
Christopher Landon chystá remake Arachnofobie
Režisér Christopher Landon (Slečna bestie, Všechno nejhorší) se oficiálně upsal režii remaku kultovního hororu Arachnofobie z roku 1990. Původní snímek natočil Frank Marshall (Přežít, Kongo), hlavní… (viac)
Docela pěkný duchařský film. Místy sice sentimentální, ale v mezích snesitelnosti, a trochu natažená stopáž. Líbilo se mi, jak trefně se děvče ohradilo proti výtce, že nemá co dělat na chlapeckých záchodcích. Jó politická korektnost, to je věc. Přikládám tematicky korespondující duchařský sen. - - - Sen o právním zástupci duchů (v noci z 30. na 31. prosince 2019) - - - Volá mi nějaký člověk a představí se jako právní zástupce duchů. Prý jsem jednomu jeho klientovi způsobil újmu a on byl pověřen, aby mi tlumočil klientův smírčí návrh mimosoudního vyrovnání. Domluvíme si schůzku v hospodě. Sedíme v hospodě, chlápek má opravdu tak trochu právnický kukuč. Ptám se, o co jde. On vytáhne notýsek s poznámkami a spustí. Dne toho a toho jsem při chůzi po chodníku prošel tělem jistého ducha, čím jsem mu způsobil újmu. „Jakou újmu?“ zeptám se. „Tělesnou nebo duchovní?“ Právník se zamračí: „Nezlehčujte to. Jedná se o újmu duševní.“ „Tak moment!“ zvolám. „Duchové se nemají co potloukat po chodnících. Pokud tak přesto činí, činí tak na vlastní nebezpečí. Jelikož jsou ze své podstaty nehmotní a neviditelní, nemůže živý člověk předjímat případný střet s duchem nebo průchod skrze ducha, nemůže tomu nijak zabránit a nemůže za to ani nést odpovědnost, zvláště pak ne v případě, že k tomu došlo na místě jako je chodník, který je přednostně vyhrazený pro pohyb živých osob.“ „No,“ opáčí právník, „tento duch patří do kategorie bludných duchů, takže má právo se svobodně a volně pohybovat kdekoli. Kromě toho můj klient, vlastně – ehm – klientka skrze spiritistické médium vypověděla, že si je jistá, že jste ji viděl a skrze její tělo jste prošel schválně. Nedosti na tom. Následující noci se moje klientka dostavila do vašeho bytu v naději, že se o vás dočká omluvy. Snažila se na sebe upozornit tím způsobem, že zaškrabala na pelest vaší postele, ale vy jste prý nezdvořile předstíral, že spíte, a naprosto jste ji ignoroval.“ Já na to: „Do žádné nehmotné ženské jsem schválně nevrazil a zmíněné návštěvy si nejsem vědom. Jestli však, jak tvrdíte, dotyčná svévolně pronikla do mého bytu, měl bych asi žalovat spíše já ji. Kromě toho lže, protože spím na válendě a ta nemá žádnou pelest, na kterou by se dalo škrabat.“ Právník: „Tyhle detaily by musel řešit soud. Nyní k návrhu mé klientky. Dotyčná požaduje, abyste ji odškodnil tím způsobem, že o každém výročí jejího úmrtí jí zapálíte svíčku a připravíte pro ni potravinovou obětinu. Patří totiž do kategorie hladových duchů.“ „Předtím jste říkal, že patří do kategorie bludných duchů,“ namítnu. „Patří do obou těchto kategorií,“ upřesní právník. „Hlavně že nepatří do kategorie zubatých duchů. Tak víte co? Ať se ke mně dostaví dnes o půlnoci. Nejdřív ať zaklepe na zeď, já přepnu vnímání na second sight, abych s ní mohl komunikovat, a zkusíme se nějak domluvit,“ navrhnu právníkovi a on slíbí, že bude můj návrh tlumočit: „V naší advokátní kanceláři zaměstnáváme několik médií, která prostředkují styk s nehmotnými klienty.“ Sedím doma, kouřím a čekám na spirituální návštěvu. O půlnoci zaslechnu slabé zaťukání na zeď. Zavolám „vstupte“ a v pokoji se objeví slečna. Je docela sympatická a má na sobě legrační prvorepublikové šaty. Ale nikdo nemůže za to, jak ho oblékli do rakve. Představíme se. Zeptám se jí, kdy zemřela. Prý si přesně nevzpomíná. „Kdo je prezidentem republiky?“ ptám se. „No přece Masaryk.“ Aha, tak to je jasné. A jak přišla na to, že se může soudit s živým člověkem? Prý jí to poradil duch doby. No jak jinak. Vysvětlím slečně, že obětiny by jenom prodlužovaly přetrvávání jejího bludného astrálního či éterického těla, nebo co to teď vlastně má, a sdělím jí, že někteří dnešní esoterikové provádějí tzv. převádění duchů za Světlem. Vyložím jí, v čem tato metoda spočívá a k čemu slouží. Myslím, že bych to jako okultista také uměl. Neměla by zájem? Měla! To by tedy fakt měla! No dobře, tak se do toho pustíme. () (menej) (viac)