U Petrovovcov zúri chrípka

Musím přiznat, že jsem Salnikovův román (který se mně líbil o něco málo více než film) považoval za nezfilmovatelný, ale Kirill Serebrennikov odvedl dobrou práci, rozhodně se mu látka nerozpadla pod rukama, ani se nejedná o otrocký přepis, i film má svůj rozeznatelný rukopis, a jako takový nemůže být odmítnut. Přepadla mě reminiscence na Woodyho klasický film (jelikož i zde se můžete zasmát; i když se bude jednat o smích, při němž zamrazí) - všechno, co jste kdy chtěli vědět o současném Rusku a jeho nezvedené transformaci (ale báli jste se zeptat). 75 % (12.01.2023)

Na film jsem se mohutně těšil, obzvláště po tom, co mi unikl v pražské lucerně. Když jsem tedy objevil, že místní kino je jedno z minima šťastlivců, co jej zařadilo do svého repertoáru byl jsem ochoten dvě hodiny navíc mrznout na ulicích. Na film jsem se dostavil s dvěma minutama k dobru, přesto v sále nebylo jediného člověka - nakonec jsme byli tři, a promítalo se. Na film jsem šel kvůli ruštině, kvůli režisérovi, kvůli hledání sovětsko-ruské duše, a také proto, že je před Vánoci a já si přál od Sněguročky nějaký dáreček. Ale nepovedlo se. Symbolika je zde cítit, mnoho mně asi uteklo, ale spoustu náznaků a podobenství bylo do očí bijící. Slepá hrdost v zkaženou vládu, patriarchální společnost, výchovu na míru za účely, kterým děti nerozumí, i jakousi neposkvrněnou oddanost k náboženství. Režisér už měl domácího vězení po krk a tentokrát musel být opatrnější s tím, co točí, je to ale opět odraz života Rusů, nebo i postsovětských států, kde se dře na dřeň, chlastá vodka po litrech, svatba a děti je samozřejmostí a nelze o ní diskutovat a neustálý hádky a tělesný tresty zejména se staršímy, a samo sebou vždycky a ve všech ohledech rozumnějšími lidmi tvoří koláž střípků, kterou je ruská federace posetá od Karélie až po Madagan. Tohle mě mrzí, ale já opravdu chtěl z kina utéct dříve, bylo to chaotické, ale nudné. (22.12.2021)

O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby  v pražském Edisonu v únoru 2022. (26.02.2022)

Serebrennikov ve své horečnaté halucinaci o současném Rusku a jeho vazbách k minulosti vrávorá mezi altmanovskou mozaikou, festivalovou exploatací a okázalou předváděčkou vlastních režijních schopností. Rozhodně je třeba smeknout před košatě propracovanou a při tom přirozeně působící mizanscénou v kombinaci s komplikovanými dlouhými jízdami kamery. Jenže v momentě, kdy pochopíte, že horečka je zde ospravedlněním k tomu, že je možné naprosto cokoli, bere to vítr z plachet premise o kontrastu bezmocných a bezcílných životů obyčejných lidí vůči jejich zhmotňujícím se představám, kde svou frustraci ventilují v silových eskapádách. Zůstává tak především velkolepě delirická formální exhibice a pojednání o Rusku, které příznačně přebublává přes jakoukoli snahu je nějak celkově pojmout. (09.12.2021)