Gervaisa

GERVAISA Macquartová Coupeauová, je mimochodom presne tou dobrosrdečnou, pracovitou a sympatickou ženou, ktorú by som chcel určite niekedy (po)stretnúť, no bohužiaľ už ma dávnejšie predbehli, najprv Lantier, sukničkár a milenec, s ktorým má dvoch synov (Claudea a Étiennea), a potom zasa snáď budúci veľký opilec Coupeau, s ktorým bude mať čoskoro dcéru Nanu, aby nakoniec možno ešte trochu karty premiešal i dobrácky Goujet, svojou profesiou kováč, ktorý protagonistke poskytol istý finančný obnos, vďaka čomu mohla toto šľachetné gesto pretaviť do otvorenia si svojej vlastnej práčovne, ktorá ju tak strašne »napĺňa«. Zo začiatku som bol svedkom i neopísateľne surovej šarvátky, a to konkrétne medzi ňou a Virgíniou Poissonovou, ktorá je doslova tým „jedom”, ako to symbolizuje aj jej zvučné priezvisko, a ako to už zrejme zachytil i samotný román z roku 1877 s názvom L'Assommoir (Zabijak), od nikoho iného, ako od významného francúzskeho spisovateľa Émila Zolu, že zároveň iný režisérsky velikán európskej kinematografie, sa zase postaral o nadštandardne precízne spracovanie, ktoré ma normálne priklincovalo do sedačky, a to ani nehovorím, ako ma extrémne zasiahol záver filmu. Vôbec, autor nielenže napísal zaujímavé životné príbehy s poriadnými dávkami naturalizmu, ale predovšetkým sa im tiež dostalo aj mimoriadne kvalitných prevedení na „strieborné plátna”, námatkovo vyberám La Bête humaine alebo trebárs Human Desire, čiže tým pádom je tento »čarbák« vskutku vďačným námetom pre najrôznejších filmárov, kedy sa zvyčajne nakrúcajú veľmi podnetné kinematografické diela, s poctivými zápismi do dejín filmu, a toto je určite jeden z nich ! Vo filme priam strhujúcim a neodolateľne autentickým spôsobom → pôsobí najmä predstaviteľka Gervaisy, t.j. rakúska herečka Mária Schellová, ináč sa jedná o sestru Maximiliána Schella, ktorý sa napríklad zaskvel v oceňovanom Norimberskom procese, ale ani jej hereckí kolegovia, absolútne v ničom nezaostávajú, no podotýkam, že celá ťarcha filmového deja spočíva výhradne iba na jej pleciach, a preto má možnosť sa plne realizovať, čoho aj patrične využíva ! Ak by som mohol na koniec zo scenára čosi prospešné »prezradiť«, tak maximálne (na)poviem len to: že sa osudy všetkých spomínaných postáv pretnú, čo so sebou prinesie kopec nepredvídateľných udalostí, aké som si dopredu ani netrúfol vonkoncom odhadnúť, kvôli čomu som bol neskoršie v totálnom pomykove, čo sa to na mňa vlastne všetko chystá, i keď niektoré situácie som v predstihu vedel správne vydedukovať... (06.06.2022)

Gervaisa mi přišla vzhledem k tématu velmi odlehčená, v první polovině místy až zbytečně komediální. Samozřejmě tím nechci říct, že by měl mít její život jen smutné momenty, spíš jde o to, jak byly ty veselé podané, občas totiž téměř groteskně. Takový příběh by zasloužil ve všech směrech reálnější pojetí, tedy i v tom špatném a tady to právě skřípe nejvíce. Nebo takhle, je to spíše o naznačování, snad až na dvě scény to zlo není vyloženě vidět. Neznamená to, že to není pro pochopení jejího života dostačující, ale zásadnější drama a ukázka zabijáka tomu chybí. Z první poloviny se tak časově mohlo ubrat a druhé všestranně přidat. 65% (25.06.2023)

Film bohužel postrádá Zolovu syrovost, beznaděj a naturalismus. Gervaisa je zpracování Zolova románu Zabiják a o to tam má jít nejvíce - o chlast. Ve filmu to skoro ani není poznat a tato adaptace je spíše o životě Gervasi, jak se postupně propadá až na samé dno. Bohužel to není tak vykresleno, jako v knize. Chybí tam ta bída, ten hnus a špína, která dělá knihu Zabiják velmi temnou a depresivní. Připadlo mi to spíchlé horkou jehlou, spousta scén za sebou, které přerůstaly spíše v zmatek, dramaturgie nepřesná a závěrečná část filmu nebyla dokončena do tragického konce. Možná bych tak vůbec nepřemýšlel, kdybych nečetl knihu a hodnotil bych i jinak. Takhle jde spíše o průměr. Nicméně Maria Schell v roli Gervaisi byla dobrá. Ostatní postavy jako Lantier, Coupé, manželé Loreiaxovi, domovníci Boucheovi nebo Virgínie, mě do rolí moc nepasovaly. (06.12.2016)

8/10 – Wow. Na film pomalu starší než můj děda je s ním až překvapivě hodně zábavy. Černobílý formát vůbec nevadí a zamýšlená surovost z něj stříká na všechny strany. Není divu, že je kniha od Emila Zoly Zabiják považována za jeden z nejlepších naturalistických románů vůbec. Bohužel, knihu mám teprve rozečtenou, takže nemůžu poskytnout srovnání – tím se také dostáváme lidově řečeno k jádru pudla, aneb pochybným důvodům, pročpak jsem si tenhle snímek pustil. Ačkoli to tedy nebylo zcela dobrovolné sledování, můžu říct, že má nulová očekávání byla v průběhu sledování podrobena následující číselné operaci: 0 + 100 (přibližně v 15 minutě stopáže končí ženská šarvátka v prádelně a začíná velice dlouhých 50 minut) - 70 (umírám nudou u zdlouhavých scén ze života manželů a také především zmírám z velice pečlivého všestranného nasnímání šťavnaté pečeně, kdy se kameraman na cca 5 minut trochu zapomněl a zkrátka snímal a přibližovat pečínku z každé strany, div, že mu slina neukápla) - 10 + 10 (stala se asi ta nejotravnější věc, kterou mohl Emil Zola vymyslet, ale na druhou stranu jsem měl radost, že se aspoň něco stalo) + 5 (příběh se konečně začal posouvat a vypadalo to slibně) + 5 (za další cca čtvrt hodinu jsme zjistili, kdo je záporákem příběhu – strejček alkohol; škoda jen, že jsme ho ještě na plátně neměli možnost vidět) *2 (věci vzaly šílený spád a řádění opilého Coupeaua strčilo do kapsy i úvodní dámskou pranici) = 80. 80 %. Tak a teď hlavně doufám, že jsem to správně spočítal. V opačném případě však také nebudu věsit hlavu do klína – jak už hlavní poučka toho snímku praví: „Řešení tvých problémů je vždycky jen o jeden lok dál, než si myslíš.“ Nebo to špatně interpretuju? Zkusím s tím konfrontovat češtinářku a uvidíme, co bude. Ale zpět k tématu. Moc pěkná podívaná. Hlavně vynikne herecký výkon Marie Schell, které byla prostě úžasná. Plus taky oceňuji depresivní konec, opravdu to ve člověku něco zanechá. Myslím, že poslední scénu si budu ještě dlouho pamatovat. Pokavaď mi teda manžel naší češtinářky nezatne tipec. Samo sebou. Nemístná poznámka: „Mám pocit, že existuje nějaké nepsané pravidlo, které říká, že na černobílé filmy se neplive. Já mám pravidla rád.“ Ne, žádný ironický komentář už nebude... Opravdu! (04.01.2023)

V počátcích filmu patřil Zola k jednomu z nejinspirativnějších autorů, a je škoda, že jeho obliba se dnes vytratila téměř beze zbytku (Berriho Germinal z roku 1993 je spíš výjimkou), jako by jeho skutečně nadčasová témata byla dnes méně aktuální. Snad je to i pravda, když paradigma "sex and dugs and rock'n'roll" se změnilo na "sex a televizní seriály a alkohol"... Clément se z předchozích (němých) verzí poučil, že Zolův svět příčin a následků vedoucích od útěšných počátků do hořkých konců, se nedá jen tak převést do obrázků, a tak zvolil jiný, zcela legitimní způsob, soustřeďující se spíš na zachycení dílčí atmosféry, než na pokus o filmový přepis díla. To dává explicitně najevo už názvem svého filmu - Gervaise není L'Assommoir (putyka, krčma, kořalna, nalejvárna - tradičně a poněkud nesmyslně česky uváděna jako Zabiják. Alkohol tu nezabijí. Alkohol tu vládne. Alkohol rozdává označené karty. A především demoralizuje. Víte přece, jak to chodí v těchhle "asomuárech".)... Clémentův přístup, byť v mnohém inovativní (zvláště výrazný je Coupeauův delirium tremens v závěru filmu), ctí celkem důsledně klasické filmové postupy. Sám bych byl třeba zvědav na způsob zpracování zolovské tematiky od nějakého soudobého slovanského režiséra (českého raději vyjímaje). Pozn. 1: Nejen Maria Schell, ale i François Périer. Pozn. 2: L_O_U_S *** píše: "ak má divák věřit tomu, že propadá alkoholismu, když ho ve filmu prakticky nevidí pít:" To je právě ta finta. Nezáleží na aktu pití, ale na jeho permanentní opilosti. (05.05.2015)