Drive My Car

Meditativní, melancholické drama, které mapuje divadelního herce a režiséra, který po náhle smrti své ženy nedokáže nadále hrát. Po dvou letech se snaží uprchnout před neuzavřeným vztahem a pocitem viny, což jej svede s novým divadelním ansámblem a hlavně šoférkou, která má také bolestivou minulost. Skrze film sledujeme postupné odhalování všech motivů a postav a jejich budování kladných i záporných vztahů. Celé to funguje hlavně díky preciznímu scénáři, režii a příběhu, který vás odměňuje za trpělivé sledování a spojování si vodítek a díky tomu dostanete hromadu uspokojivých odhalení a rozuzlení. Krásný příběh o dvou zlomených lidech, jeden nikdy neměl dceru a ta druhá otce a krásně to vyspěje v nevyřčený vztah, který jim pomůže překonat neuzavřenou minulost se svými nejbližšími. Nádherná věc, která mě ke konci dostávala čím dál víc, plná skvostných monologů. Jen tak délka občas působí lehce nadbytečně. Opravdu silných 8/10! (07.01.2023)

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety. (30.01.2024)

Stejnojmenná povídka, která byla předlohou, má ani ne čtyřicet stran a krom pár mikroodboček si vystačí s dialogy "o ničem" dvou postav v autě (žlutém!) během nočních jízd Tokiem. Adaptace má tři hodiny, červené (!) auto, bere si z předlohy sotva pár styčných bodů a naopak do ní zapracovává motivy i z jiných povídek sbírky "Muži, kteří nemají ženy" (ta nepatří mezi Harukiho zdařilejší). Bere si to z jeho nemagicko-realistické tvorby  (nehrozí tedy Murakamiho bingo). A to vše je Hamagučim uchopeno po svém a neotrocky. Především úvodní třetina je ovšem ostudně doslovná, to na co stačí v předloze pár vět, se sáhodlouze ukazuje. A nic moc z toho. Jakmile se však děj posune v čase, tak to začne alespoň fungovat ve více rovinách (pro plný požitek to očekává znalost Čechovova Strýčka Váni), kde vše vypovídá o mnohém dalším. Nahlíží to na tvůrčí proces, jak komunikovat skrze umění, co chceme vědět, ale bojíme se zeptat, různé formy (ne)šťastných vztahů, o mužích a o ženách, o zármutku, o divadle, "proč zrovna on, co má co já ne", o domnělé vině, o osudových ženách, postupném otevírání se ostatním i sobě sama... No, není toho pomálu, co si Hamaguči ukousl. A v podstatě to vše i zvládne sežvýkat, ne že ne. Stopáž je olbřímí, ale až na ten proklatý prolog nikoli neopodstatněná. Navzdory veškerým kvalitám (perfektně trefená melancholická nota) je však problém to i tak nezařadit do škatulky "ušlechtilá sofistikovaná nuda", protože je na tom zajímavější "jak s tím tvůrci pracují a jak se s tím vším popasují" než "jaké to je". (24.03.2022)

Od Murakamiho jsem nikdy nic nečetl, ani jsem doposud neviděl žádnou filmovou adaptaci jeho díla, takže Drive My Car bylo mé první setkání se světoznámým spisovatelem. Od projekce mě trochu (víc) odrazovala tříhodinová stopáž, která však ve výsledku nebyla ani tolik znát. Hamagučiho film (a čerstvý držitel Oscara) má vskutku pozvolné, nikoli však nudné tempo vyprávění. Divák sleduje příběh režiséra Kafuka a později i jeho šoférky Misaki - dvou lidí, kteří nemají na první pohled moc společného, a přece je spojuje pocit viny a trauma ze ztráty blízké osoby - jakési osudové ženy. S jistým odstupem by se dalo říct, že základní kostra filmu není vlastně tak moc originální - vyrovnání se s minulostí a boj s jejími "démony" jsme už viděli jinde - avšak Drive My Car obsahuje několik momentů/prvků, které film oživují - ať už se jednalo o zákulisí příprav divadelní hry, prolnutí několika kultur a jazyků (palec nahoru za vložení znakové řeči) či dokonce úvodní titulky takřka v polovině filmu. P. S. Kafuku jistě ne náhodou připomíná jméno Kafka (viz autorův román z roku 2002). (28.03.2022)

Nejsem žádný odborník na Murakamiho, takže netuším, zda to je dobrá adaptace jeho povídky (povídek) nebo spíš svérázná adaptace Čechovova Strýčka Váni. Ač se ústřední myšlenka filmu vejde do prosté věty o třech slovech, Hamaguči ji pojal jako tříhodinový film, který diváka ani na okamžik nezačne nudit. A to je umění! (13.04.2022)