Pět z milionu

Za shlédnutí stojí po šedesáti letech jen první a poslední povídka. Jinak je to v době Starců na chmelu a Probuzení bohužel spíš relikt v kánonu neorealismu, čti soc.realismu. Oproti Žižkovské romanci a Smyku slabé. I hudebně. Potěšila Thielová, Chadimová, Tříska a Vláčil. Vot éto český film na Barrandově pozdních padesátých. (09.08.2016)

Skvělé...tohle se mi moc líbilo...z těch záběrů se do mne opírala závrať.Brynych byl nakonec lepší režisér než jsem si myslel.Na první povídku s Jaroslavem Marvanem nezapomenu...koukal jsem na to s otevřenou hubou..."vem si krámy a zmiz"...podobná adrenalinová scéna jako tady se hned tak nevidí !...druhá s panem Hanouskem (Kreuzmann) byla také dost dobrá...třetí s Brodským byla také slušná ale asi tak nejslabší...Otrhaná písnička ta byla moc pěkná...mám rád Fandu Mrázka...s první povídkou nejlepší...a poslední povídka byla dosti zajímavá..detailní záběry tváří a přirozené dialogy...naproti tomu naprosto nenormální atmosféra...prostě zážitek... (21.04.2008)

„Melouchy dneska dělaj i inteligenti!“ Silou ani kvalitou nedosahuje pozdějších Brynychových A pátý jezdec je strach či Transport z ráje, přesto jde o slušný počin, tím spíš, že celek zvedá Čuříkova kamera plná typických ostrých záběrů tváří postav. První povídka nabízí konfrontaci Marvanova nerudného mistra a Třískova „Těbůh!“ učedníka, ale hlavně špičkovou kameru a ostrý zvuk, které vytváří intenzivní podívanou (silné 4*). Druhá, poměrně hořká povídka zcela soustředěná na Kreuzmannova Hanouska nápadně připomínajícího…Kreuzmanna je oslavou charismatu hlavního herce, který táhne nijak závratný děj (slušné 4*). Třetí povídka je poměrně triviální, prakticky bez pointy, divák sotva udrží pozornost a pobaví snad jen Řehořův „sok“ (slabší 2*). Čtvrtá povídka je bilanční, nepříliš vzrušivá, i když pár věcí k zamyšlení přece jen má (lepší 3*). Pátá povídka mě bavila, první lásku se všemi těmi žhnoucími pohledy a telecími rozhovory vylíčila dost přesně (solidní 4*). Celkově dám slušné 4*. „Proč se koukáš do tý pavučiny?“ - „Protože chci.“ (26.07.2020)

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)

Brilantní úvodní povídka s Jaroslavem Marvanem a Janem Třískou nastavila laťku tak nevídaně vysoko, že ji v podstatě nebylo možné překonat. Skvělý dramatický příběh o mistrovi a jeho učedníkovi, kteří bojují o holý život na věži pražského kostela, je špičková ukázka filmařiny i herectví. Nedýchal jsem. Ani další povídky ovšem nejsou vůbec špatné - škoda byla jen té s Vlastimilem Brodským a Valentinou Thielovou, která mi přišla lehce nedovařená. Film uzavřel příběh s Luďkem Munzarem a Karlou Chadimovou - ač v černobílých barvách, ohromně barevná a prosluněná povídka s nádherně podmanivou atmosférou vyčarovanou i díky hudbě Jiřího Sternwalda. Jsem víc než spokojený. (01.05.2012)