Pět z milionu

Všechny povídky spojuje Brynychova silná stránka, čili jako vždy působivý vizuál. První by se mi hodně líbila, ale nesedí mi úplně herecky, dokonce i Marvan příliš tlačí na pilu, takže je vlastně rovnocenným partnerem tradičně přehrávajícího Třísky. Druhá povídka je skvělá, Josef Bláha zde má ještě i zbytky komplexní vlasové pokrývky a je naprosto úžasný parazitující syn. Bonifác je zbytečná vata, nudná záležitost, z níž má význam snad jen jeden krásný záběr na tramvajové koleje, jinak bych ho určitě vyhodila, neboť nezapadá mezi ostatní povídky ani námětem (všechny ostatní jsou s podtitulem hořkosladkosti lásky), natož pak kvalitou. Písnička se steskem po časech minulých s adjektivem mládí se nese v satirickém tónu, když zdůrazňuje rozpor mezi veselým projevem šumařů lákajících srdce známých na vějičku zpěvu pro radost a jejich faktickým zájmem o jakoukoliv výslužku. Pavučina je krásnou poetickou hříčkou, ať verbálně zesíleným koukáním do pavučiny, nebo vbíháním do dalších pilířů mostu. Zde se Brynychovi nádherně podařilo přenést Kateřinu z dětství pomocí hry na schovávanou do dospívání objektem jejího hledání. (28.12.2022)

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)

První povídka je luxusní, avšak veškerý luxus se posléze vypaří díky jejímu totálně laxnímu vyústění/zakončení. Druhá povídka je vlastně o ničem=zapomněli na děděčka při první vyjížd´ce novým autem, ale František Kreuzmann st. ji svým hereckým mistrovstvím zvedne o nějaký ten level výše. Třetí povídka naprostá katastrofa, ani ne tak podivným námětem, jako zcela nezáživným zpracováním. Zbylé dvě povídky pak nejsou o moc zajímavější. Podtrženo-sečteno=nuda, šed´, prázdnota, nicota, snad pro nesoudné intelektuály, kteří dokáží i o lejnu filosofovat jako o nejkvalitnější SWISS CHOCOLATE. (09.02.2024)

Mistr a dvacátý učedník - Celkem dost dramatická a nadprůměrně odehraná povídka o střetu mládí se zatrpklým stářím, se skvělým Marvanem a rebelujícím mlaďochem Třískou. Vyprávění se zbytečně s ničím nemaže a ani na chvíli nenudí. Nevhodné pro postižené akrofobií. 5* Každý týden neděle - Pořádně sentimentální a dojemný, to ostatně tyhle příběhy o osamělých důchodcích a jejich nevděčných dětech bejvaj. Nicméně Kreuzmann hraje tak perfektně, že tu sentimentalitu snadno odpustíme. Silné 4* nebo slabších 5*. To zavinil Bonifác - Poměrně nudná a nezajímavá story s průměrnými hereckými výkony. 3*. Otrhaná písnička - Zábavné, a to hodně, dokonce ta ústřední písnička se mi hodně líbila, stejně jako oba Mrázek s Fialou. Škoda jen vyšumělého konce. Pavučina - Když se necháte unést trochou té nostalgické letní romantiky, dostanete zdařilou variaci na první velkou lásku se sympatickým duem Chadimová+Munzar. Já jsem se nechala unést, takže 4*. A dohromady to dává obstojné 4*. (04.09.2011)

Každá z pěti povídek má svého herce, který se zapíše do paměti. V povídce Mistr a dvacátý učedník je to Jaroslav Marvan, v druhé povídce Každý týden je neděle je to František Kreuzmann (jedna z mála rolí, kde hraje kladnou postavu), ve třetí povídce To zavinil Bonifác jsou to Bróďa a Valentina Thielová, předposlední povídka Otrhaná písnička má Fandu Mrázka a Emana Fialu a v uzavírající Pavučině je to nádherná Karla Chadimová jako šestnáctiletá žába a Franta Vláčil jako tramp a výběrčí mýtného za přechod přes řeku. Nesourodé povídky drží pospolu a jsou výpovědí doby konce padesátých lét, jak se u nás žilo. (17.06.2017)