Oáza

Jedno miesto, jeden čas, pár vojakov. Ako to môže dopadnúť? No ak je to púšť a nemáte vodu, tak jednoducho sa zbláznite. Máte pri sebe zbrane, sú tu nepriatelia....Ak by bolo vonku mínus päť a plno snehu, ako sa na December patrí, asi by som si Oázu užil viac. Scenár je trochu jednoduchý, čo by vôbec nevadilo, réžia šľape, niektorí herci prekvapia takýmto typom úlohy, ale celé to akosi vyšumuje do prázdna. Nepomáha ani hudba, ktorá z toho robí tak trochu paródiu, vlastne si myslím, že tento film by bol najintenzívnejší úplne bez hudby. Informácia o trezorovosti takéhoto typu filmu ma celkom prekvapila. (15.12.2014)

Na český (československý) poměry hodně neobvykej film. Škoda některejch dost mimózních scén a hlavně debilního konce. Taky hudbu mohli vybrat nějakou vhodnější. Ta se k filmu vůbec nehodila. Ale podle mě to stojí za vidění už kvůli hercům. Jinak hodně to připomíná film Sahara. (30.11.2013)

Překvapilo mě, jak dobře se v tomhle filmu kombinuje hudba se zajímavým vyprávěním. Film má svižný střih, výtvarně mě velmi zaujal, a především herci jsou ve vrcholné formě fyzické, i psychické...O filmu jsem nejdříve slyšel ze vzpomínek na R.Hrušínského, kdy na ten film, i náladu mezi herci vzpomínal R. Brzobohatý. Podle jeho vzpomínek jsem i na film nahlížel, jak jinak, byly to mé první informace o něm, ale když jsem ho viděl poprvé, tak mě velice překvapil, jak je udělán. II. světovou válku, její atmosféru ve mě ale příliš neevokuje. (12.01.2013)

Největším kladem Brynychovy Oázy je sugestivní atmosféra a světový audiovizuál. Záporem je uspěchaný konec a dobově podmíněný voiceover Radoslava Brzobohatého v úvodu a závěru snímku. Nemluvě o tom, že jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že se dívám na prostříhané torzo. Velká škoda, že Zdeněk Brynych svůj vysněný film realizoval až v roce 1972. Normalizační doba je zde dost znát (Češi a Slováci společně s Němci mluví česky - Štefan Kvietik samozřejmě slovensky) a nepříznivě ovlivnila konečnou podobu celého filmu. Přesto je dobré Oázu vidět. Jednak kvůli netypickému tématu v normalizační kinematografii a jednak jde o jeden z inspiračních zdrojů pro film Tobruk od Václava Marhoula. (08.03.2020)

Zajímavý exotický snímek o československých uprchlých vojácích v drsném dobrodružství mimo civilizaci, s existenciální zápletkou. Byť na pozadí zuří druhá světová válka a boje proti nacistům, do popředí vstupuje především jedna touha - přežít. Film jsem si užil více až s odstupem času podruhé, je zajímavé sledovat Kvietika, Vinkláře nebo Rudolfa Hrušínského ve válečných akcí a ještě k tomu v prostředí zaváté africké pouště s tropickým horkem a nedostatkem vody. Jde o dobře vystavěné dobrodružní drama, se stupňováním napětí a postupnou změnou prostředí... z nekonečného prostoru pustého písku, provázeného bludnými představami... ke schátralé oáze s protivníky s podobně tragickým koncem až vykopání studny se skutečnou vodou (samozřejmě hodně špinavou). Jazzová hudba JOČRu od Jiřího Sternwalda zajímavá, i když ne zcela nejvhodnější k příběhu, nicméně jako nadsázku i s tím orchestrionem na poušti beru. Ale teda, ty neustálé šílené záchvaty smíchu uprostřed smrtelně nebezpečné situace, to nepobírám ani teď! :o) 75% (12.05.2018)