Pět hrobů u Káhiry

Sotva se přeživší britský desátník Bramble dopotácí přes poušť k hotelu, kde hodlá nabrat síly, dozví se, že se zde chce ubytovat samotný maršál Rommel se svou suitou. Bramble převezme identitu pajdavého hotelového sluhy, kolaboranta, o němž Němci netuší, že je mrtev, a v této naoko loajální roli chce proniknout do tajných plánů nepřátel... Z takové zápletky s falešnou identitou, záměnou a několika nedorozuměními by mohla klidně být pěkná odbojářská komedie, ale na něco takového asi v roce 1943 ještě neuzrál čas. Přesto film na vlasteneckou strunu brnká velmi vkusně a v míře, která neobtěžuje, čekáte-li od něj čistou zábavu. Tou totiž nejméně ze dvou třetin je. Srovnávání s Indianou Jonesem se mi moc nezdá, osobně v tom vidím spíš romantickou Casablancu, kombinovanou s některou špionážní šarádou Alfreda Hitchcocka. Jak je u Wildera zvykem, film má poctivý scénář, opřený o divadelní hru. Jasně rozdané karty i cíl usilování každé zúčastněné postavy, uvěřitelné herecké výkony (Franchot Tone je pro mě překvapením) a lehkonohé dialogy ho na míle vzdalují od těžkopádných válečných kanonád patosu, jaké se točily okolo. Vlastně mi docela imponuje, že v době, kdy ještě válka trvala, Billy Wilder s Charlesem Brackettem zacházeli tak střízlivě třeba s postavou Erwina Rommela. Je snadné ukazovat Němce vždycky jako uřvané humpolácké blbce, ale trochu to snižuje kredit kladných postav a cenu jejich úsilí. V Pěti hrobech u Káhiry je Rommel respektuhodný nepřítel. I díky hypnotickému podání Ericha von Stroheima je to spíš prohnaný kombinátor a stratég než jen hysterický megaloman. Potřebné napětí vytváří zdánlivě vyrovnaným vnějším projevem a neplýtvá skopčáckým štěkotem, dokud k tomu nedostane opravdu vážný podnět. Zdaleka ne nejlepší Wilderův film, ale i po letech hodný doporučení. 70% (09.08.2010)

Vzhledem k době vzniku je určitá naivita a scenáristická roztříštěnost pochopitelná, ale přesto bych od Billyho Wildera ve válečném prostředí čekal něco rafinovanějšího a trvalejšího. Takhle totiž snaha britského desátníka slibuje něco, čeho se dočkám jen v několika zdrženlivých prostřizích. Třetí hvězdu tak navzdory jasnému zklamání zachraňuje hlavně sympaťák Farid v perfektně úslužném podání Akima Tamiroffa. 50% (23.11.2011)

Cameron Crowe tento Wilderův raný film označil za předchůdce Indiana Jonese a věřte nebo ne, toto přirovnání je docela výstižné. Jedná se o směs válečného, dobrodružného a romantického filmu, ve kterém jsou chytře smíchána historická fakta s fikcí podobně jako právě v Indyho příbězích. Třešničkou na dortu je pak lahůdkový Erich von Stroheim jako polní maršál Erwin Rommel. (10.03.2007)

Pět hrobů na cestě do Káhiry je skvělé drama situované do jednoho rozbombardovaného hotýlku uprostřed pouště, kam se připlazí britský voják a chvíli po něm přijede polní maršál Rommel se svými Afrika Korps. To srovnání s Indiana Jonesem mi opravdu uniká, vždyť kromě toho, že se to odehrává ve stejný době a jako záporáci jsou tam taky náckové to s Indym nemá vůbec nic společného. Ale vůbec to nevadí. (22.01.2010)

Na svou dobu velice moderní film, ať už technickou stránku, tak i pojetím postav. Už jen fakt, že němečtí vojáci včetně maršála Rommela nejsou jednorozmězní odporní padouši je vzhledem k faktu, že film vznikal uprostřed války neuvěřitelný. Navíc se jedná o nadměrně podařený koktejl napětí a odlehčené zábavy, který ani po víc jak sedmdesáti letech nijak zásadně nezestárl. Kvalitní záležitost, které jen potvrzuje, že Billy Wilder byl doopravdy génius. 85% P.S.: Nevěřil jsem tomu, ale ta paralela s Indym tu je, fakt! (19.09.2014)